02 | 06 | 08

Projekt Šance

Neberme Šanci dětem ulice

Výběr z tisku (napsali o nás): Štefan je čtrnáctiletý snědý kluk. Z domova utekl v devíti letech. Už nemohl vydržet týrání ze strany svého nevlastního otce. Pohár jeho trpělivosti přetekl, když ho otčím a jeho kamarád po návratu z hospody znásilnili. Štefan se na ulici neocitl úplně sám. Čekal ho tam o několik let starší bratr. Ten zajistil jeho „ochranu“ před ostatními kluky, kteří podobně jako on trávili svoje rané dospívání vykrádáním aut, vydíráním slabších dětí, prostitucí a útěky z dětských domovů a polepšoven. Než si Štefan definitivně zařídil živobytí na ulici, absolvoval několik pobytů v dětských domovech a výchovných ústavech i on.

Nelíbilo se mu tam však o nic více než předtím doma. Starší kluci ho sexuálně zneužívali a vychovatelé mu buď nevěřili, anebo jeho „nevěrohodné“ stížnosti řešili tak nešťastně, že se proti násilníkům stal ještě bezbrannějším.

Svůj první placený sex absolvoval Štefan těsně před dovršením jedenáctého roku života, když byl na útěku z dětského domova. Zákazníkem byl slušně oblečený německy mluvící pán v důchodovém věku, který Štefana „sbalil“ na záchodku přímo na hlavním nádraží. Za deset minut „práce“ si vydělal stovku, což mu připadalo jako dobrej kšeft. Konečně mohl dostat prachy za něco, za co mu předtím ani nepoděkovali anebo ho ještě zbili.

Na scéně se opět objevil jeho bratr, tehdy již zřejmě závislý na pervitinu. Štefanovi nejen pomohl dostat se rychle do oběhu, ale taky mu poskytl kontakty na „týpky“, kteří si pravidelně chodili vybírat kluky do vyhlášených kaváren a barů. Záchodky a páru v podolské sauně tak mohl brzy vyměnit za byty klientů, což mělo svoje výhody i rizika.

Po jedné takové návštěvě ho našli lidi odpadlého a zakrváceného za kontejnerem. Než někdo zavolal záchranku, stihl šikovně utéct. Z úředních osob měl strach snad větší než ze svých klientů. Jednoho dne po absolvování pobytu ve státní péči se mu však přimluvil „týpek“, který nevypadal ani jako klient, ani jako policajt. Ačkoli o Lászlóovi, jak mu říkali jeho kámoši z ulice, už vícekrát slyšel, vzít si jeho „zdravotní balíček“ se napoprvé neodvážil. Trvající bolesti a stavy nekontrolovatelné úzkosti a doporučení „kolegů“ ho nakonec přinutily, aby si z rukou Lászlóa Sümegha, terénního sociálního pracovníka a psychoterapeuta, nejen vzal zásobu základního zdravotnického materiálu, kondomů i praktických informací o reálném životě a prevenci, ale dovolil mu udělat i bezplatný test na HIV pozitivitu.

Po několika měsících získávání důvěry začal Štefan docházet i do Domu Šance, pracovní dílny Projektu Šance, prvního preventivního a humanitárního programu pro komerčně zneužívané děti a mládež. Spolu s desítkami dětí a mladých lidí v podobné situaci může Štefan využívat sociálního, zdravotnického, a dokonce i právního servisu organizace, kterou pan Sümegh před dvanácti lety ze svých vlastních prostředků oficiálně založil.

Skončí s infekcí HIV v krvi?

Lidem s podobným osudem jako Štefan v Domu Šance říkají motýlci. Motýl je podobně jako oběť komerčního sexuálního zneužívání křehký a těžko se loví. Pokud se s nimi nejedná dostatečně opatrně, rychle uhynou. Dům Šance, který před několika dny obdržel „Poděkování za vynikající realizaci projektu od Výboru dobré vůle - nadace Olgy Havlové“, dostal nedávno od vedení radnice Prahy 5 dopis. Ten obsahoval výpověď nájemní smlouvy bez udání důvodu. Pokud se plány radnice vyplní, Štefan, podobně jako ostatní motýlci, kteří se v pracovní terapeutické dílně systematicky připravují na vstup do normálního života, svoji šanci nedostane. Vypadá to, že skončí jako jeho bratr, závislý na drogách, anebo - jako velká část jeho „vysloužilých“ kolegů - s infekcí HIV v krvi.

Vypadá to, že jeden podstatný rozdíl mezi motýlkem a „motýlkem“ tady přece jenom je. Skuteční motýli vzbuzují zájem a obdiv. Chlapecké a dívčí oběti sexuálního zneužívání vzbuzují v lidech spíše odpor a někdy i agresi. Byli jsme toho svědky nedávno při soudním projednávání díla Bohumila Kulínského. V případě dětské mužské prostituce, podobně jako v případech zneužitých sboristek, jsou oběti částí veřejnosti až příliš lehce zaměňovány za pachatele. Jak se oběť zaměňuje za pachatele, demonstruje i proces Klokánek vs. Barbora Škrlová. Tam se selhání „profesionálů“ řeší přenesením viny na pravděpodobnou oběť týrání.

Jako psychoanalyticky orientovaný terapeut odhaduju, že tyto deformované postoje vycházejí z nevědomých potlačených agresivních a incestních přání anebo ze špatného svědomí dospělých autorit. Vždyť je jasné, že utrpení Štefana a jemu podobných dětí se dalo zabránit ještě hluboko v jeho dětství, tedy v rodině.

Jako daňový poplatník však požaduju, aby rozhodnutí městských či soudních úředníků byla dělána nikoli podle těchto subjektivních dojmů, nálad veřejnosti či nedej Bůh vyšších mocenských a finančních zájmů, ale na základě důkladné analýzy dané problematiky a „skutkové podstaty“.

Tu šanci si zasloužíme všichni.

Neberme Šanci dětem ulice, Lidové noviny, PETR PÖTHE, 19. 05. 2008