.adresář služeb

18 | 04 | 08

StreetWork.cz

Kudy chodí mladí

Výběr z tisku: Kde jsou ty časy, kdy naivní a líný Honza musel, chtě nechtě, seskočit z pece a vydat se skrz nástrahy a léčky přes hory a doly bojovat s bestií kvůli princezně, po které vlastně ani tolik netoužil? A aby toho nebylo málo, musel si ten nešťastník vystačit se skrovným ranečkem buchet...

Prvopočátek příběhu tedy našemu Honzovi příliš nenahrává. Pod vlivem nepříznivých okolností, kterým musí čelit, se však Honza krok za krokem proměňuje a nakonec se stane silnou, altruistickou a zodpovědnou pohádkovou bytostí. Původně mladý nevyhraněný zevloun smí odměnou za svou odvahu a dobré skutky vstoupit do vysněného světa dospělých. Tam jej nádavkem očekává krásná princezna a, kdyby se s ní náhodou nudil, odskočí si na chvíli vládnout do své půlky království. Honza jako archetyp přechodu amorfního mládí k dospělosti nakonec obstál. A kdo by dneska úspěšnému manažerovi království připomínal, že jej kdysi musela máma z té pece trochu popostrčit?

Nocleh v cukrárně
O tom, jací jsou dnešní mladí Češi, se vedou vášnivé diskuse. Obzvlášť, samozřejmě, mezi těmi staršími. Každý, kdo už mladý není, vnímá sám sebe jako výsostně povolaného mladým radit a hodnotit je. Co na tom, že on sám se během dospívání topil v problémech, školou prolezl s odřenýma ušima či si dokonce zadával s drogami nebo alkoholem. Teď je přece dospělý a světaznalý a navíc má možnost srovnání. Něco na tom ale je. Nejprostší cesta k porozumění životnímu stylu dnešní mladé generace vede možná skrz porozumění stylu života generací předchozích. Naši prarodiče prožili válečnou okupaci, která se stala zřejmě nejvýznačnějším předělem jejich života. Byli nuceni rychle dospět, zodpovídat za sebe i své blízké, zaujmout postoj, jednoduše: vymezit se. Jejich děti z poválečné generace sice již nikdy nepoznaly hlad, zato o jejich názory a postoje všeobecně zájem scházel. Byly to však právě prostředky útlaku individuality, jimiž totalitní režim paradoxně vypěstoval kreativní prostředí a nechtěně tak zplodil umělce a spisovatele, kteří přes to všechno, nebo právě proto, dokázali vytvořit nadčasová díla. Říká se, že svoboda je poznaná nutnost. Jakou možnost sebevymezení má však ten, kdo nikdy nepoznal nesvobodu? Proti čemu či komu může dnešní mladá generace vyjádřit svou nejpřirozenější potřebu protestu? Ačkoli existují závažná témata, jakými jsou například globální měnová politika, nešetrné zacházení s přírodními zdroji, bída třetího světa - nic z toho se této země příliš razantně nedotýká. Zrušení povinné vojenské služby vzalo poslední možnost projít obtížnou a nepříjemnou zkouškou - jakousi formou iniciačního rituálu - před vstupem do dospělosti. U dívek se zase stále odsouvá věk porodu až kamsi ke třicítce. Výsledným obrazem je prodloužené dětství, které neklade žádné nároky, naopak nabízí přehršel možností. Jenomže právě tyto nevyčíslitelné možnosti jsou posléze vlastně vyčerpávající. Splnění dětského snu, ve kterém nás někdo omylem zamkne přes noc v cukrárně, se v mžiku může změnit v těžkou noční můru z naprostého přesycení jak těla, tak smyslů.

Honba za pokladem
Generace, která částečně dospívala ještě během totality, vyjela po jejím skonu okamžitě kamkoli do světa. Za veškeré možné podpory společnosti i rodičů, s finančními prostředky či bez nich. My jsme nemohli, tak ať jedou aspoň oni, znělo napříč tehdy ještě téměř nerozrůzněnými vrstvami polistopadové éry. Dnes se situace změnila. Peníze už tolik neschází. Rodiče dnešních dětí kdysi nežádali o výjezdní doložku či zabavený pas. Nenutí své děti, aby se jeli podívat „ven“. Na to bude přece vždycky času dost. Z výměnných studentských pobytů se stala povinnost nutná k získání jazykové výbavy žádané v kvalitním životopise, mnohem spíše, než lákavé dobrodružství plné nejistoty. Pecivál Honza se tedy i dnes pořád ještě vydává do světa na zkušenou, i když nikoli aby ho poznal a poučil se, ale aby ho dobyl. Postkomunistické země stále dohánějí své bohatší sousedy a vidina přespolního blahobytu slouží jako spolehlivý silný motor. V bezvýhradném obdivu však zaniká skutečnost, že si Západ se svým bohatstvím neví příliš rady. Snahy překročit vlastní stín a pokusit se o duchovní regeneraci se tu táhnou od zlatých šedesátých let. Dravá léta osmdesátá návrat k přírodě pragmaticky přibrzdila. Zdá se jako neobyčejně svůdné nechat život, aby se podobal Wildovu Obrazu Doriana Graye. Žít přepychem, ve jménu věčného mládí, jen pro danou chvíli, na úkor budoucnosti. Ale dnešní míra dekadence a nihilismu příznačná pro třetí a čtvrtou poválečnou generaci zemí Západu, kde se hospodářství přes půl století nerušeně rozvíjí, je varující. Mladí Britové, Němci, Američané křižují napříč planetou ve snaze najít jakous takous smysluplnou kotvu. Stalo se módou jet do Afriky postavit školu, meditovat v indickém klášteře či zahodit kariéru burzovního makléře a otevřít si v Karibiku bar. Domorodci, které děti Západu na chudých předměstích svých domovských metropolí okatě ignorují, se jim jinde romanticky jeví vědoucní a moudří. Z hledání smyslu života se stal obrovský byznys. A pružně reagující turistický průmysl nabízí bílým gringos cesty ušité namíru s donáškou až do domu.

Aspoň se něco děje
Zdálo by se, že mladým Čechům tato forma vykořeněnosti zatím nehrozí. I když... nedávno mi jeden kamarád nadšeně sdělil, že narukoval ke speciální vojenské jednotce v Iráku. Ve světle faktu, že kdysi obětoval téměř rok života tomu, aby si opatřil modrou knížku, se to sdělení jevilo poněkud absurdně. Aspoň se něco děje, vysvětlil, ještě než jsem se stačila zeptat. Dnešní mladá generace se zřejmě od těch předchozích nijak dramaticky neodlišuje. Co se ale výrazně změnilo, jsou okolnosti jejího narození. Jsou totiž vysoce příznivé. Možná až příliš. Nelze jim tedy vyčítat, že když se odkudsi vynoří zvěst o sedmihlavé sani, vyrazí k ní hned několik desítek dychtivých Honzů. Jaké je pak ale jejich zklamání, když zjistí, že princezna už bestii uškrtila sama a holýma rukama. Zmateně se vrací na pec k obrazovce počítače, kde pomocí virtuální reality pobijí celé nepřátelské vojsko. A emancipovaná princezna? Musí přece vládnout království. Z historie už víme o civilizacích zaniklých na vrcholu rozvoje a blahobytu. Z tohoto pohledu se najednou všechny strázně a nepohodlí jeví přínosně. Udržují nás ve střehu. Nedovolí smyslům ochabnout. Už slavný Konrád Lorenz vyčítal lidstvu jeho změkčilost a neochotu snášet sebemenší nepříjemnost. Lorenz možná netušil, že jednou bude Západ nepohodlí aktivně vyhledávat. A nakonec mnohem těžší, než draka zabít, bude jej vůbec najít.

Draci vyhynuli?
Čtyřicet let totality s sebou přineslo jen nicotná pozitiva. Ovšem jednou z nepopiratelných výhod zbržděného vývoje je současná možnost poučit se z chyb zemí, ve kterých se život ubíral přirozenou cestou. Ocenit všechny klady, které nabízí svoboda projevu a pohybu a nezužovat je na chválu tržní ekonomiky, která jak vidno není samospasitelná. Generaci, která byla po Sametové revoluci v produktivním věku, lze mít jen těžko za zlé, že se bezhlavě vrhla do podnikání. Bylo to nutné a nevyhnutelné. Jejich děti však už dnes čeká obtížné rozhodování o tom, zda zasvětí svůj život budování kapitálu a jeho následné spotřebě, nebo si vytvoří svůj vlastní, úplně nový životní styl v době, která je jen minimálně poznamenána dramatickými vnějšími událostmi, jakými jsou války, diktatury či revoluce. Lidová moudrost tvrdí, že s prázdným žaludkem se špatně filozofuje. Jenomže s plným ještě hůř. Dojdeme tak často k tomu, že náš reálný život je v přímém rozporu s našimi představami o něm. Což je mimochodem výborný začátek cesty. Karetní hráči navíc dobře vědí, že zdaleka ne vždy vítězí ten, komu přijdou nejlepší karty. A ve světě vyhynulých draků ještě vůbec nemusí být bezpečno.

Časopis NOVÝ PROSTOR č. 300 - Mládí bez rebélie, autorka: Marcela Zoufalá