.adresář služeb

14 | 04 | 08

StreetWork.cz

Nechte je bejt, jo?

Výběr z tisku: „Bejt mladej není žádná sranda ...,“ řekl mi teenager ve venkovské hospodě. Jak to? Svět se mladým otevírá, možností mají čím dál více, učitelstvo není tak přísné jako kdysi, v rostoucí ekonomice je vše čím dál dostupnější i pro ně... „protože se do nás furt někdo naváží!“

Jeho kamarádi u stolu souhlasně kývají a ještě před odchodem na jointa sdělují, že se toho od nich čeká a nečeká trochu moc a kdyby se tím řídili, tak se z toho zblázní. Například prý se od nich nečeká to, co právě dělají - sedět v hospodě a pít pivo. „A co tady na vesnici asi máme dělat? Jít si zaběhat do lesa? Fajn. A co pak?“ Rodiče například čekají, že se budou hodně učit, aby „to někam dotáhli“. Škola čeká to samé, ale už tady je háček: „V některých hodinách mluvit nesmíme vůbec, v jiných zas abysme mluvili furt a byli jakože aktivní, no úlet.“ Hlavně by prý měli vědět, čím chtějí být, a jít si za tím. Jenže „to je úplná blbost, něčím být. Když něčím snad už jsme, tak snad něčím budeme furt.“ Neustále se na nich někomu něco nezdá a tak se obrňují apatií: „Hele, chodím do školy, učím se, dělám závodně basket, v zimě snowboard, na fráninu chodím dobrovolně, tak co kdo chce? Abych na kompu nehrál hry, nedal si v hospodě pivo, natož jointa, poslouchal jinou hudbu a oblíkal se jinak a tvářil se jinak?“ Vskutku, žádná sranda.

Pod dohledem institucí
Během chvíle dokázali oslovení teenageři shrnout dost podstatný rys mládí, který je navenek velmi nenápadný, ale pro ně samotné dost citelný - mládí je totiž ostře sledovanou životní etapou a není moc institucí a oborů, které by za mládeží nespěchaly s nějakými těmi dotazníky, nepořádaly o ní konference, nediskutovaly v médiích a nevymezovaly žádoucí způsoby jejich života. Společensky kýžený produkt teenagera by totiž měl být zárukou příštího spořádaného občana. Bezpočet institucí se vehementně snaží k tvarování ideálu přispět svým dílem dle vlastní odbornosti. A detailně je proto monitorují. Tradiční instituce školy testuje jejich znalosti a dovednosti odpradávna a každoročním shrnutím jejich výsledků určuje jejich status. Čas od času se přidá nějaké to mezinárodní srovnání a média je následně hromadně vyplísní, že „neumějí pracovat s textem, argumentovat ani obhajovat své myšlenky“ a že jsou ještě horší než Slovinci a Estonci. Kromě armády pedagogů, kteří se zabývají nejen jejich učením, ale také jejich chováním a morální výchovou, kolem nich krouží zástupy dalších specialistů. Sociologové měří, co si o čem myslí a proč, psychologové bádají, co cítí, jazykovědci zase jak mluví nebo nemluví, sexuologové chtějí vědět, zda, proč, s kým, kdy a jak spí a marketingoví specialisté se pídí po jejich touhách, které by mohla případně naplnit jejich firma, hygienické stanice chtějí mít přehled o tom, kolik a jaké drogy užívají, a do toho všeho městské kamery sledují, zdali se nesrocují do skupinek a nepáchají něco nekalého.

Dobré rady ze všech stran
Instituce vybavené potřebnými daty se ovšem s jejich analýzou nespokojí a za pomoci médií, která výsledky ohlásí jako alarmující zprávy, spěchají s všemožnými doporučeními, jak by mládež měla žít. Více a lépe se učit, efektivně využívat znalosti, sportovat, bezpečně souložit, nekouřit a nepít a nefetovat, učit se cizí jazyky, mít cíl a jít za ním, být aktivní, nebýt stádní a zároveň se příliš nelišit, neposlouchat hudbu příliš nahlas, nemít špatné kamarády, navštěvovat zájmové kroužky, zajímat se o dění kolem sebe a zaujímat vlastní názor, nepropadnout závislosti na počítačových hrách, nepropadnout virtuální realitě, nejíst tolik fastfoodu, jíst více mrkve, pouštět starší sednout a vůbec mít ve zdravém těle zdravý duch. A to by byly rady ještě docela dobře míněné. Pak ale existuje řada vykuků, kterým nejde o blaho příští společnosti díky dobře vypěstované mládeži, ale pouze o blaho své. „Jen klidně jezte fastfood, ale netloustněte,“ radí fastfoodové řetězce. „Nečtěte Harryho Pottera, je to nebezpečný únik od reality,“ varují někteří náboženští mluvčí. „Vstupte do naší strany,“ volají politické strany. „Oblékněte se do kovového lesku!“ radí teenagerský časopis placený inzercí módních a kosmetických firem. „Chcete nový super notebook na filmy, internet, hry a taky trochu na školní práci? Chcete ho mít hned a bez čekání až si na něj našetříte?“ podsouvá pohodlí zadlužení banka. „Pojďte k nám získat zkušenosti a mít výhodu před ostatními,“ láká firma na neplacenou brigádu. V této chvíli by se mládeži, té naději národa, hodilo spíše doporučit: „Jdi svou vlastní cestou.“ Jenže ona je to beztak taky nějaká reklama.

Časopis NOVÝ PROSTOR č. 300 - Mládí bez rebélie, autor: Ivo Bystřičan