.adresář služeb

09 | 04 | 08

StreetWork.cz

Ta dnešní mládež

Výběr z tisku: Takto zní obvyklý povzdech v tramvajích, obchodech či na chodnících. Často vyjadřuje nevraživost starších nad mladíky uhánějícími na kolečkových bruslích , partami rozveselenými jointem či slečnami s hlasitou hudbou ve sluchátkách okázale ignorujícími staříky, kteří by si v MHD rádi sedli. Málokterý pozorovatel je však dostatečně bystrý na to, aby podle vnějších znaků poznal, jaká ta „dnešní mládež“ opravdu je.

Jací mladí lidé jsou a co chtějí, není zrovna jednoduché zjistit. Škatulka na základě věkového zařazení mezi dětstvím a dospělostí je zavádějící. Aspoň je to dnes narozdíl od dřívějších dob už při prvním pohledu patrné. Chlapce a dívky reálného socialismu šlo bez skrupulí nazývat souhrnně „mládeží“, protože jen ztěžka se jim dařilo na prachbídně zásobeném trhu opatřovat si věci, jimiž by se mohli vizuálně odlišit od ostatních. Výsledkem bylo, že všichni vypadali docela podobně a ani scénářů, jak prožít svůj vlastní život, neměli k dispozici přehršel. Sice se občas našla nějaká nekonformní „mánička“ oděná dle vzoru západních časopisů a neplánující chatu u Berounky či dovolenou v Bulharsku, ale ta měla problém s všelijakými strážci řádu na každém kroku. Ještě na začátku devadesátých let vyvolávaly dredy, piercing, „číro“ či tetování podezření na sociopatologické tendence svých nositelů. A dnes? Uvedené, kdysi nezvyklé, doplňky a účesy nosí i manažeři nebo univerzitní profesoři. Protože se vše dá kdekoli koupit za pár korun a může se masově šířit, žádný výstřelek není dostatečně nezvyklý, aby vyvolal pobouření. A zároveň o jeho nositeli nemusí vůbec nic vypovídat. Kluk ve vytahaných džínách a skejťáckém triku nenapovídá nic moc o tom, jaký je a jaké má hodnoty. Kromě toho, že bude asi rád jezdit na skateboardu - a ani to není jisté. Jeho hodnoty, postoje a názory se mohou dost lišit od jiného kluka v podobném oblečení.

Free i ve sportu
O „mládeži“ jako takové se však stále mluví a píše, jako by opravdu existovala. Internetový vyhledávač po zadání hesla „mládež chce“ nachází titulky, které sebejistě hlásají například to, že: „mládež chce demokratičtější Unii“, „mládež chce svižnější hudbu“, „mládež chce poznat historii“, „mládež chce být free i ve sportu“ a dokonce „mládež chce to, co je velké“. Tato imaginární skupina to vskutku nemá lehké. Na schůzi Národního shromáždění v prosinci 1948 měli politici dokonce za to, že: „Naše mládež chce jen, aby se jí dávaly kladné pracovní podněty a nejen samá kritika a destrukce, aby lásku k republice i Sovětskému svazu dokazovala skutky.“ Na druhou stranu, pozorovatelé a komentátoři života společnosti mají jednoduchou a elegantní pomůcku, aby o takzvané mládeži mohli snadno hovořit. Nejčastěji tak činí vymezením věkového rozmezí, kdo do něj spadá, je jednoduše „mládež“. Zkoumá se hromadně proto, aby bylo o něco jasnější, jak bude společnost vypadat o pár let později, až současní mladí zestárnou a zařadí se mezi dospělé - které hodnoty do života společnosti vnesou, až budou „na svém“. Konzervativně laděným žurnalistům či vědcům sledování mladých lidí poskytuje námět na značně katastrofické scénáře. Jejich obraz budoucnosti je velmi temný, když v něm figurují osoby egoistické, individualistické, nesolidární, s vratkou identitou, konzumně orientované, zarytě ateistické, s nezájmem o věci veřejné, natož pak politiku, kladoucí hlavní důraz na zábavu a volný čas, s hlavním životním cílem v podobě vydělávání velkých a snadných peněz. Právě tak se mohou současní pubescenti, postpubescenti a adolescenti jevit na první a povrchní pohled. Přitahují jej právě ty aktivity mladých, které jsou výrazné a příliš nové a neprozkoumané v možných důsledcích. Například prostý fakt, že mladí lidé fakticky tráví čas na internetu a že jej vzrůstající měrou využívají ke komunikaci a dokonce i seznamování, varovně vztyčuje mnohé prsty. Jejich majitelé mají za to, že se plnou parou blíží doba, v níž lidé už nebudou lidští, protože je dehumanizují zákeřné technologie.

Zbytečně zděšení neofobové
To se samozřejmě za nějakou dobu uvidí. Nicméně, podobně katastrofické vize se v devadesátých letech rýsovaly ohledně plození dětí. Tehdy se mnohým kritikům společenských poměrů zdálo, že konzumní a kariérní aspirace mladých jako projev sebestřednosti a sobectví převážily nad touhu mít děti vůbec, protože by jim jen komplikovaly individualistický styl života. Za několik let však přišel porodní boom a ukázalo se, že lidé plození potomků pouze odsunuli o pár let, během nichž budovali zázemí a využívali příležitosti ke vzdělání a budování kariérní pozice. Neofobie si vzala na mušku speciálně '6Dladé lidi, protože právě ti se s rychlými změnami a příchodem nových technologií vyrovnávají nejlépe a plynule je včleňují do svého života. S internetem umí pracovat kdekteré desetileté dítě, kdežto pro leckteré šedesátníky je španělskou vesnicí, z níž mají spíše hrůzu. Pokud osmdesátiletá babička rutinně používá internet, víkendový magazín Lidovek jí věnuje dvoustranu. O její morálku a lidskost však obavy nikdo nemá. Pouhé pozorování rozjívených mladých, kteří jednou rukou píšou esemesku, v druhé drží lifestylový časopis, na krku jim hrají sluchátka a do toho se přisprostle baví s kamarády, k velkému poznání nevede a na jeho konci je spíše odsudek. Přitom se podle větších výzkumů nezdá, že by se hodnoty mladých nějak drasticky změnily směrem k nezúčastněnému hédonismu. Ve velkém výzkumu Naše společnost zjistilo Centrum pro výzkum veřejného mínění následující: Pro 15-19leté chlapce je na vrcholu žebříčku hodnot dosáhnout úspěchu v zaměstnání, následuje cíl dosáhnout co nejvyššího vzdělání a na třetím místě je mít stálého partnera. Ve skupině 20-29letých se postavení hodnot mění. Na prvním místě je mít stálého partnera, následuje dosažení úspěchu v zaměstnání a na třetím místě je mít děti. U dívek je to velmi podobné, pouze s tím rozdílem, že i u náctiletých je stálý partner na prvním místě, ve skupině 20-29letých dívek je pak hned na druhém místě mít děti. Hédonistická hodnota vyjádřená jako „žít pestrým společenským životem“ je pro chlapce a dívky nejméně důležitá.

Autorita už není daná
Neznamená to ovšem, že by mladá generace byla rovnou stejná jako generace jejích rodičů. Nejde jen o to, že sňatek je pro ni méně důležitý než mít děti. Na jemnější rozdíly ve vývoji hodnot jsou dotazníky poněkud krátké. V Británii proto s mladými lidmi provedli hloubkové rozhovory, které měly zjistit jemnější nuance v myšlení a struktuře hodnot. Ve studii Inventing Adulthoods výzkumníci zjistili, že značným rozdílem oproti předešlým generacím je odlišný vztah té dnešní k formálním autoritám a nejrůznějším formám moci, mezi nimiž pečlivě rozlišují a velmi citlivě je vnímají. Velmi nízký respekt chovají zejména k vládě, policii, náboženským vůdcům a formálním institucím vůbec. Na otázku provozu moci nahlížejí tak, že respekt musí být zasloužený, autorita získána a zásluhy doloženy, přičemž důraz je kladen na morální autonomii jedince. Morální individualizmus vyvěrá právě z nedůvěry vůči abstraktním institucím, které morální hodnoty určovaly tradičně. Autoritu ztrácejí v očích mladých i rodiče, na druhou stranu se v rodinných vztazích uplatňuje i oceňuje větší otevřenost a komunikace. Právě ta je zásadní i v dalších vztazích, zejména v menších skupinách vrstevníků, kde se vyjednává způsob, jak se stavět k okolnímu světu. Dominantní a tradiční hodnoty mladí zpochybňují, pakliže jsou představovány mediálním kánonem a formálními autoritami. Vlastní cestou a vrstevnickým dialogem se však často dopracovávají k podobnému hodnotovému žebříčku, jako je ten „oficiální“. Jde jen o to, že mají pocit svobodné volby a právo na sebeurčení. Nakonec je i pro současné mladé nejdůležitější to, co je tradičně důležité pro všechny - najít si vhodného partnera, mít děti, stabilní práci a pevné zdraví své i členů rodiny. Individualismus rovněž není bezbřehý. „Svá cesta“ má celkem jasné hranice a dá se jednoduše vyjádřit tak, že „je dobré se odlišovat od ostatních“, zároveň ale „nebýt divný a mimo“. Konformita s očekáváním ostatních je tedy zřejmá, posouvá se ale od takzvaného očekávání společnosti (učitelů, rodičů a dalších starších) k očekávání vrstevníků.

Netolerantní rodiče - netolerantní děti
Tuzemská mládež na tom pravděpodobně nebude jinak. Jeden podstatný rozdíl se zde však najít dá. Mladí Britové v rozsáhlém výzkumu projevili značnou toleranci vůči menšinám a respekt vůči jinakosti. Jejich české protějšky jsou podle výzkumu středoškolské mládeže, který provedl Člověk v tísni, tolerantní podstatně méně. Středoškoláci jsou značně nevraživí vůči Romům, bezdomovcům, prostitutkám či gayům. Je jim blízká rétorika vtělená do teze, že „za svou situaci si může každý sám“ a člověk stojící na okraji společenského mainstreamu je tam proto, že nevyvinul dostatečné úsilí o přizpůsobení se. Málokdy, jak ukázala studie, mají s těmito lidmi přímou zkušenost, názory přejímají zejména z médií a od rodičů. Místo postesku o „té dnešní mládeži“ by občas byla na místě varianta „ti dnešní dospělí.“

Časopis NOVÝ PROSTOR č. 300 - Mládí bez rebélie, autor: Ivo Bystřičan