.adresář služeb

26 | 03 | 08

Nízkoprahový klub Likusák

Tvrdá vs měkká prevence-technika vs lidi

Martin Holiš, Josef Tůša (o.s. RATOLEST BRNO, NZDM Likusák)
Kontakt: likusak@ratolest.cz, 604 194 064

Motto:
„Žádná prevence v rámci sociální služby nemůže zafungovat v tom smyslu, že jev vymýtí. Pouze to může být další způsob, jakým jde ovlivňovat věci které chceme měnit anebo spíše nějak ovlivňovat.“

Dost často se můžeme setkat se slovním spojením: „spolehlivá prevence kriminality dětí a mládeže“, nebo „účinná prevence“ anebo s něčím tohoto ražení.
A pokud už se s ním nesetkáme formou takto natvrdo sepsaného textu, tak jej určitě potkáme uvnitř své služby jako svou interní zakázku (hodíme si to na hlavu a potíme se abychom to tak dělali) anebo jako externí zakázku (někdo nám nahodil, že s „tím něčím“ máme něco dělat, máme to vyřešit).
Jsme službou sociální prevence?: „OK, jsme.“ Jsme v tom dobří?: OK (někdy ano, někdy ne). Takže se nás tohle všechno kolem týká. Jenže!! Pořád v nás hlodají pochybnosti, jestli to - tu naši prevenci - děláme dobře. Mám možná odpověď na to, že už vím proč v nás pořád hlodá pochybnost: „Protože máme na sebe a na naši prevenci technické měřítka měření úspěšnosti a technický pohled vůbec.“
Vysvětlím tu, oč mi jde. Okolí se nás ptá „technicky“: „Pomáhá ta vaše prevence?“ nebo „Zabírá to na ně?“ nebo „Co by pomohlo?“ nebo „Jak to vyřešit?“. No a my, jako ti povolaní zaměstnanci programu sociální prevence, se nevědomky (ať už komukoliv křivdím nebo ne) natlačíme do technického pohledu a odpovídáme ne zrovna skálopevně přesvědčení (ze strachem a s vnitřními výčitky) taky technicky: „Ano, pomáhá to.“, nebo „Ano, řeší to.“
Jenže technický způsob řešení věcí je jiný než ten náš. Technický způsob na nějaký problém nasadí protizbraň a je to hotovo. Příklad technické otázky: „Jak zabráníš zrezivění tvého kola?“ Odpověď technická: „Budu ho skladovat v suchém sklepě, budu ho mít natřené, budu ho mazat olejem.“ No a zde je to na místě a funguje to.
Jenže to co funguje v technice, nefunguje u nás, v práci s lidmi. Pořád se snažíme najít takovéhle „technické“ řešení, které by věci ŘEŠILY. Měli bychom si ale uvědomit, že my se můžeme pouze pokusit přispět k řešení. Respektive se můžeme snažit vymýšlet nástroje a postupy, které účinněji než jiné, k řešení směřují a napomáhají mu. V technickém světě platí když A, tak B. U nás platí, když A tak možná B, možná C až Z. Technická „tvrdá“ zakázka na „měkkou“ službu očekává nereálný, tvrdý výstup. Omylem se tedy jeví přistoupení na tuto logiku. Jako efekt může pak působit např. svalování viny za špatnou práci na sociální službu.

Když zůstanu u NZDM, tak můžu říct, že NZDM není hlavo- nebo klient–opravna. Politická zakázka na naše služby je takovou technickou zakázkou. Politici a společnost si nás s tímto objednávají. Jenže auto v auto-opravně anebo klient v kliento-opravně, to je to oč tu jít nemůže, přestože by to bylo krásné.
A tady jsme u jádra nedorozumění: prevenční a intervenční služba, a to co služba může pro společnost udělat, se s politickou (zde s technickou) zakázkou zákonitě míjí. Tohle nepochopení je obrovským a dost častým jádrem vzájemného nepochopení obou stran. Stručně to působí zmatek pracovníků („neumíme to dělat dobře“) a nepochopení ze strany politiků („neumí to, nedělají to co slíbili“).
Kdo je na vině? Myslím si že obě strany. My jsme na vině proto, že nejsme schopni se s nimi o tomhle takto bavit a odkývneme jim nemožné (technické), oni jsou na vině tím že chtějí po službách nemožné a že nejsou schopni rozlišit, co mohou po takovéto službě pracující s lidským materiálem chtít. Oběma stranám by postačilo jediné: uvědomit si o čem se bavíme a mít na očích tyhle dvě optiky. No a napadá nás k tomu ještě tohle: není to náhodou a jednoduše tím, že „nahoře“ jsou dost často spíš „technické“ typy lidí (ve smyslu jak o tom mluví např. sociolog Petrusek)?

Příspěvek NZDM může být svou činností, i když sebelepší, veliký jako asi jeden z mnoha výseků pizzy. Musíme si být vědomi limitů metodických postupů v prostředí měkkých dat. Na změnu/posun klientova chování (celá pizza=celkový tlak) může působit více různých subjektů a faktorů, např.: kurátorka, rodiče, kamarádi, NZDM, škola, průšvih díky kterému mu „svitne“ atd.atd. Musíme si být vědomi limitů metodických postupů v prostředí měkkých dat.

Srovnání technické a sociální zakázky (co ji vyznačuje a co vstupuje)

Takže abych se vrátil k citátům o „spolehlivé prevenci kriminality dětí a mládeže“ atp. Podle mě nic takového, v technickém slova smyslu neexistuje a ani existovat nemůže. Technická zakázka dovedená do dokonalosti je lobotomie člověka (ale o tom už psal pan Kesey v knize Vyhoďme ho z kola ven…). V práci s lidmi existují pouze pokusy, více či méně šťastné a více či méně úspěšné nebo náročné, které případ od případu zabírají či nezabírají.