.adresář služeb

19 | 03 | 08

Názor z praxe

Pomáhání

Často jsem v praxi konfrontován svoji potřebou lidem pomocí a dělat to tak, aby to bylo příjemné, akceptující, posunující atd. K tomu se ještě přidružují otázky, které mi mé pomáhání komplikují. Je pomoc to nebo ono? Je pod pojmem pomáhání zahrnuto i časování pomoci?

Tedy nyní, následkem mé intervence klientovi komplikace a pak, možná s odstupem času a přijetím mého zásahu se dotyčný kýženě posune a tím mu vlastně pomohu. Jak však přijmout mé pomáhání, když některé mé zásahy (mimicky, verbálně, činem) jsou spíše ke škodě aktuálního ladění člověka. Mají tedy nepříjemné následky v oblasti prožívání.

Když jsem začínal s touto profesí (a vlastně se tam nacházím dosud) byly kolem mě hory knih, které akcentovali pojmy bezpečí klienta, mojí empatii, provázení, trpělivost, naslouchání. Kopce požadavků, které mě učili nedělat věci, které by mohli klientovi uškodit, zasáhnout a zranit.

Byl jsem tomu rád, vždy jsem chtěl být tím citlivým, který má pro každého pochopení a přijetí. Nicméně po nějakém čase stráveném v takto dobře vybudovaném prostoru mě moje vyznání být k dispozici pro dobrý pocit druhých začalo svazovat a musel jsem mnoho zasutých spontánní pohnutek, pocitů zahalovat sám před sebou do stále těsnější a neprostupné věže sebe interpretací a teoretických spekulací, které mě zbavovali mého chtění říci již jednou klientovi co právě teď cítím, i když se mu to určitě nebude líbit - čti nebude se mu to dobře prožívat.

Apel na pomoc jako jednoznačnou ochranu klienta před mojí nespokojeností, která by mu měla zajistit příjemně strávený čas se mnou byla po několika letech již neudržitelnou teorií, která mě stále více svazovala.

Začal jsem se tedy zabývat a tím ve šťastnějších chvilkách i odhalovat moji motivaci proč jsem tak lehce nasál pomáhající pojmy pro klienta, které byly vždy potvrzeny ušlechtilou potřebou klientovy neubližovat. Objevil jsem, že jeden z mých velmi osobních motivů souvisel s mojí ideální představou o sobě, tedy být přijatelný a nebojím se říct i milovaný svými klienty. Tedy být dobrý člověk, který nezištně pomáhá lidem, kteří se ocitli shodou okolností v nouzi. Tak by jistě moje představa o vyznění mé role v profesy a nejen v ní vypadala pro mě velmi skvostně a byla by neotřesitelná. Nicméně stala se to, že sice klienti mě měli rádi, obdivovali mě, ale jaksi se neuzdravovali, zůstávali tam kde byli když přišli poprvé, jen svojí situaci již neprožívali tak těžce, díky tomu, že měli mě, hodného a chápajícího. Pravdou je, že někteří z nich ani nic jiného nepotřebovali a byli spokojení s tím, že jsem a chodili se ke mně napájet pocitem, že jim přeci jen někdo ve světě rozumí a dávali mi to najevo. Joj, to byla, ale silná studna ze které jsem mohl pít svoji výjimečnost, dokonalost slovem božskost. Nu, ale stále mě pronásledovala otázka, co budou dělat, až zde nebudu, a co dělají když zde nejsem /dovolená, nemoc…./.

Celá moje práce mě připadala taková neuzavřená, byl jsem stále vydán, ale oni ne. Snažil jsem se to chápat, ale postupně přeci jen dostihla otázka zdali je to v pořádku. A pokud ne, co s tím.

Postupně jsem začal u klientů sledovat potřeby, nevnímat mě jako člověka, který také žije mimo roli, kterou jim poskytuji. Sledoval jsem jejich nespokojenost pokud se doslechli o tom, že i jinde žiji. Jakoby by si mě nechávali jen pro sebe a vzali si ze mě jen část, kterou právě nutně potřebovali., To jsem ještě mohl akceptovat, ale být tím na věčnosti, nu to již jsem nemohl. A tak jsem se začal opatrně ptát. Sebe i jich co se to vlastně mezi námi děje, proč je tomu tak jak je. Kam chci a také kam chtějí s tímto stavem vztahu dojít. Pochopil jsem, že ne oni, ale já jsem ten kdo musí klást znepokojivé otázky, které nabourávají vžité status quo. Že je to moje práce, efektivní práce, která v určitém bodě rozvíjejícího se terapeutického vztahu začíná odhalovat stav věci a společnou potřebu dalšího kroku, cesty. Klient sám by nejraději zůstal tam, kde je mu nejlíp /alespoň ti s kterými se setkávám/, jen ti kteří se skutečně přišli se vyléčit / do určité míry změnit/ nenechají tento vztah do nekonečna na stejné úrovni ty pomáháš : děláš mi dobře a já přijímám: dělám si dobře.

V tomto mechanismu je na obou stranách potřeba nasycení. Terapeut sytí svůj ideál o sobě a klient svůj ideál o venkovním světě. Pochopitelně, že jednou přijde bod, kdy terapeut nebo klient již budou znechuceni tím jak je to stále příjemné, ale stejné. Ale to již nebude asi konstruktivní posun, ale destruktivní odklon od terapie. Anebo by mohl být. Terapeutova ostražitost vůči svým potřebám dělat dobře klientovi pod potřebou mu pomoci, je nezbytným tématem práce a terapeutického vztahu.

Nicméně jen tak jednoznačně odmítnutí terapeutického vztahu, který především ochraňuje je také trochu slepé. Proto se pokusím definovat co je to vlastně ochrana klienta v rámci terapeutického vztahu.

Před čím to vlastně terapeut svého klienta ochraňuje?
Zde se ukazuje několik možností, které mohou být základním prvkem stavby terapeutického pomáhání.

I. před emocemi terapeuta
terapeut ochraňuje svého klienta před svými emocemi, které mají původ buď v setkání s klientem nebo mimo ně. Dodržení ochrany před svými emocemi, které se vytvářejí při kontaktu s klientem je podle mého názoru základní schopností terapeuta a to formou sebenáhledu na sebe a své prožívání při kontaktu. Ne že by se vše dalo nahlédnout okamžitě, k tomu slouží terapeutova schopnost unést stav emočního prožitku bez okamžitému porozumění tomu co se vlastně ve děje a odkud se to vzalo. Jde tedy o dovednost oddálení chtění jistoty vědění a následná práce v rámci supervize, kolegiálních rozmluv a jiných možností prohloubení náhledu na sebe.
Složitější je to s emočními „náklady“ z privátního života. Ty pochopitelně mohou ovlivnit míru vstřícnosti a schopnosti naslouchání na straně terapeuta. Jelikož, ale nejde o jasně pracovní téma, může se stát, že uzavřené téma z privátního prostoru se ukáže v iniciačním tématu s klientem jako nedotažené, nedostatečně zpracované. Tím spíš pokud klientovo téma rozhovoru více méně míří do těchto míst terapeutova v přítomnosti akcentovaného privátního života. Tento důvod emočního přesahu na klienta může být pochopitelně ošetřován také na supervizních setkání, možná je zde nalézt určitý druh talentu terapeuta uzavírat svoje privátní záležitosti dostatečně uspokojivé nebo si jich být do té míry vědom, že sice mohou ovlivnit jeho pocity a chování ve vztahu ke klientovi, nicméně jsou stále terapeutem uvědomovány a tím také ovlivňovány.

II. před klientovi pocity
Může se stát, že klient obrací všechny nahlédnuté emoce, situace a souvislosti jeho života proti sobě. Děje se tak nejčastěji jako klientova možnost ubránit se novým či v nových souvislostech uvědomovaných dějů. Tento destruktivní styl by se mohl v důsledku obrátit proti fyzickému zdraví klienta a tak je na místě pokud terapeut nespojuje v odkrývání příliš rychle, Dalo by se i to nazvat ochranou klienta, Dozajista ano, a to co je obzvláště důležitě je načasování, tedy vědomé posunování klientova porozumění pro sebe a své okolí v minulosti, přítomnosti a s ohledem na budoucnost. To je jistě dovedností terapeuta a také talentem vyhlédnout dobrý čas pro větu, interpretaci, která odkrývá.

III. před vztahy mimo terapeutický kontakt
V rámci terapeutického vztahu a nastalé spolupráce, může okolí klienta reagovat na jeho změny nebo jen domnělé změny v chování agresivním lpěním na minulé konfiguraci vztahu s ním. Je tomu tak zvláště pokud okolí klienta neočekává od změny výhled na lepší spoluexistenci, ale cítí se touto změnou zaskočeno a znejistěno. Je samozřejmě na místě takto ohroženého klienta chránit např. tím, že mu dáme jasně najevo, že při něm stále stojíme s podporujeme v dalších úpravou vztazích s lidmi ve jeho bezprostředním nebo vzdálenějším okolí.

IV. před světem mimo terapeutický kontakt
Při postupu terapeutické práce se může klient dostat do stavu nespokojenosti se světem a jeho uspořádáním. Někdy může postrádat smysl bojovat o své místo na slunci, když svět je tak odosobněnou stavbou institucí, povinností a zodpovědností. Tato fáze může být i chápana jako postupný, odporem naplněný krok dopředu, kterým se klient brání novým, nejistým způsobům chápaní a jednání světa. Tato nihilistická fáze je jistě obtížnou pro obě strany a to pro to, že i terapeut může v takové fázi s ohledem na svůj privátní život být nebo se zde, v důsledku přepracování nebo vyhoření, již delší dobu nacházet.

Všechny probrané témata ochrany klienta terapeutem jsou jistě nedílnou součástí terapeutické práce. Jsou důležitou příčinou při vzniku léčebného vztahu mezi těmito dvěma lidmi, kteří se jednoho dne setkali. Nicméně. Zůstat jen u toho budovat vztah ochranným jištěním klienta bez dobře načasovaným odhalením souvislostí jeho života, které by mohli i klienta pozitivně konfrontovat a posunout samozřejmě, že je lákavé zůstat jednou pro vždy v klientových očích laskavým a dobrým, ale za jakou cenu. Podle mého názoru za cenu, kterou zaplatí klient tím, že zapustí kořeny jednou pro vždy buď v idealizovaná vztahu k terapeutovi, nebo v iluzi, že jednou tento vztah ve svém životě dosáhne.

Evžen Klouček
vedoucí programu Centrum následné péče DROP-IN