.adresář služeb

22 | 01 | 08

StreetWork.cz

Za Šanci čekám kudlu do zad

Výběr z tisku: Pět desítek dětí ulice, které prodávají své mladé tělo chlípným zákazníkům, přišlo na Štědrý večer do pražského Domu Šance. Právě šanci žít lépe potřebují podle streetworkera László Sümegha ze všeho nejvíc.

"Jak svou šanci využijí, to už je jen na nich," říká Sümegh, který mezi nimi strávil tisíce hodin a nemá o způsobu jejich života ani o nich samých sebemenší iluze. Svým klientům říká motýli. "Květ je vlastně pohlavní orgán a jako motýli létají z květu na květ, tak i oni střídají pohlavní orgány," vysvětluje romantickou přezdívku. Sám se řídí podle hesla: každý dobrý skutek bude potrestán.

Je to poněkud masochistické heslo pro člověka, který si pomáhání zvolil za profesi. Trest abyste čekal na každém kroku.
Ale tak to mezi lidmi funguje! Všimněte si, že komu pomůžete, ten vás podrazí.

Kam až došli vaši klienti v podrazech?
Ukradli telefon, vykradli si své StreetWorkCentrum, nadávky jsou to nejmenší. Dvakrát se mě pokusili pobodat nožem...

Musel už jste přijít o všechny iluze.
Jsem hlavně profesionál. A jsem rád, že pár jednotlivců svou šanci využije, některé jen dočasně třeba zachráním od hladu a mrazu.

Jako třeba teď o Vánocích?
Mnoho našich klientů si hezké svátky v milující rodině nikdy neprožilo. Spousta z nich zná štědrovečerní večeři a rozdávání dárků jenom z televize, proto se snažím jim připravit nezapomenutelný zážitek. Každý rok u nás Vánoce začínají kolem jedenácté hodiny, kdy se začnou scházet. V televizi běží už od rána pohádky. Akční thrillery je totiž nezajímají - násilí mají plné zuby z reálného světa. Ale pohádka je dokáže opravdu pohladit po duši. Každý rok za námi také přijde nějaký zpěvák, loni to byla Marie Rottrová, letos Petr Opava. Zpíváme koledy, máme takové malinké pódium ze skříněk, na kterém mohou děti ostatním ukázat, co si připravily. V pět hodin zazvoním na zvoneček a začíná večeře. Máme tu velikou poctu, že nám připravené a obalené řízky každý rok posílají ze Zátiší group, kde běžně vaří pro státní návštěvy. Na Vánoce nasytí i ty nejchudší. Nesmí samozřejmě chybět něco sladkého – v tomto ohledu na nás myslí přátelé z nadace Bluebird, kteří ve spolupráci s AU Gourmend posílají obrovský čokoládový dort, klienti mu říkají čokoláda s čokoládou a je pro ně po celý rok symbolem úžasné delikatesy.

Dostanou klienti dárky?
Díky sponzorům i běžným lidem, co nám pošlou třeba pletené šály nebo ponožky, se nám to daří. Během celého roku schraňuju došlé věci, které by se hodily jako vánoční dárky, den před Štědrým dnem je pak rozdělím do pytlíčků a opatřím čísly. Každý klient dostane při příchodu číslo, řekněme 1. Když nastane čas rozdávání dárků, začneme číslem 1, které z našeho akvária vylosuje další číslo, třeba 5, a to je osoba, kterou obdaruje. Klienti nejsou zvyklí někomu něco darovat, a já se domnívám, že je to velice důležité. Nakonec tedy číslo 1 dá dárek číslu 5 – dá mu dárek z lásky, a každý také dárek z lásky dostane. Končíme kolem desáté hodiny večer, kdy se dokoukáme na poslední pohádku a já vypnu televizi. Máme sice otevřeno do desíti, ale nikoho v tu chvíli nevyháním, protože tím bych zkazil všechno to hezké, co si děti za posledních pár hodin zažily. Takže si povídáme a pozvolna se loučíme asi do půlnoci, kdy i ti poslední odcházejí do „svých“ squattů, vagónů a podchodů.

Pocházíte z poměrně zámožné rodiny, vystudoval jste uměleckou školu… jak jste se dostal k práci s komerčně sexuálně zneužívanými dětmi?
Dělal jsem první český quilt – to je umělecké dílo na památku osoby zesnulé na AIDS, pro Jiřího Horského, zakladatele ČSAP (Česká asociace AIDS pomoc – pozn. red.). Při přípravě uměleckého díla jsem se vždycky snažil dostat do hloubky problému, a proto jsem se začal pohybovat mezi mladými chlapci, co se potulují na ulici, a ptal se jich na všechno možné. Zjistil jsem, že jsou nakaženi HIV proto, že jim naprosto schází informace. Byl jsem umělec – duše citlivá, tak jsem se rozhodl, že jim pomůžu, a přestěhoval se do Prahy. Na úřadech jsem hledal podporu, ale mysleli si, že mě to za měsíc přejde. Práce streetworkera vypadala v praxi tak, že jsem vzal tašku plnou kondomů a letáků o HIV a vydal se na Národní třídu před podnik Riviéra. Tam se děti ulice scházely, protože byly v teple, občas jim někdo koupil pití a občas jim někdo zaplatil za jejich mládí…

Jak na vás reagovali?
Ze začátku vůbec nechápali, kdo jsem, nedokázali si mě zařadit. Po letech mi řekli, že si mysleli, že jsem nějakej úchyl, co je chce sbalit na kondomy (smích). Po čase ale pochopili, že po nich nic nechci, naopak se jim snažím něco nabídnout.

Jak se vaše práce líbí vaší rodině?
Samozřejmě vůbec. Vadí jim, že jsem kvůli práci na ulici opustil ateliér. Těžko si dovedu představit někoho, komu by moje práce nevadila. Své soukromí si snažím velice chránit, nechci svou rodinu ničemu vystavovat. A nejen kvůli klientům, ale i kvůli ostatním lidem. Zažil jsem totiž spoustu velice nepříjemných situací, kdy mně např. stará paní v metru, po tom, co mě viděla v televizi, řekla, že jsem špína a s tou v jednom vagónu nepojede, a vystoupila. U Domu Šance nám dokonce skandovali sousedi.: My vás tady nechceme, my se vás bojíme. Přitom jsme tam byli už rok, oni o tom nevěděli, dokud mě nepotkali, a nic se za ten rok nestalo! Po Vánocích nám zase házejí staré stromečky na zahradu – odpad odpadu, říkají.

Za tu dobu ušel Projekt Šance dlouhou cestu, jak jste na tom dnes?
V první řadě už na to nejsem sám, mám pětičlenný tým. Také máme spoustu známých doktorů, za kterými můžeme s klienty přijít, protože ne každý lékař je chce přijmout. V současnosti máme centrum Ve Smečkách 28, kde jsme pro klienty 3 dny v týdnu. Mohou si tam přijít vyprat a vysušit za 10 Kč. Není to zadarmo, protože by si toho nevážili. Máme i sprchový kout, umyvadla, rozdáváme a pereme i spodní prádlo, hygienické potřeby pro chlapce i dívky. Klienti dostanou najíst, častokrát je to pro ně jediné jídlo ten den. Chodí za námi i hosté jako zpěváci, lékaři, dokonce i policista z oddělení prevence kriminality. Zároveň máme v úterý a čtvrtek v pražské Nepomucké ulici otevřený Dům Šance, který je ale v havarijním stavu a je nutná jeho celková rekonstrukce. Tam provozujeme například muzikoterapii, arteterapii, také terapii prací. Pracovní dílnu máme otevřenou od pondělí do pátku, klienti skládají tužky a podle toho, kolik za den udělají, si vydělají nějaké peníze. Je to pro ně velice důležité, protože tak získávají základní sociální návyky, které jim chybí. Daří se nám také pořádat různé výlety, třeba do zoo nebo na chatu na několik dnů s mými asistenty a několika dětmi. Tam chodíme na výlety, klienti si sami dělají táborák – musíme totiž děti naučit, jak si věci dělat samostatně, ale nesmíme je do toho nutit. Pokud někomu řeknete: musíš pracovat, tak nebude. Klient si na to musí přijít sám.

Razíte praktický přístup, opačný, než jsou obvyklá akademická rozhodnutí o finančních dotacích a zvláštních komisích...
Rozhodnutí, která vycházejí z představ úředníků, bývají špatná. Společnost musí vyjít z myšlení a potřeb těch dotyčných. Nemůžete nikomu pomáhat víc, než je ochoten a schopen přijmout.

Můžete být konkrétní?
Když jsme otvírali dílny, nabízel jsem práci jednomu chlapci a on se na mě rozkřičel: Já? Pracovat? Já jsem v nouzi, mně musíš dávat! A týden se mnou nemluvil. Pak ale zjistil, že ostatní, co pravidelně pracují, jsou na tom lépe než on. A za týden se objevil v půl druhé odpoledne a hrozně se rozčiloval, že zaspal a přišel pracovat pozdě. Nebo mi jedna klientka řekla, že je už zase těhotná a že bude rodit, dokud to půjde, protože za porodné vždy dostane slušné peníze. Dítě ji vůbec nezajímá.

Jak byste tohle vyřešil?
Jedině sterilizací.

Odkud pocházejí vaši klienti?
Jsou to mladí lidé z celé republiky, ze všech sociálních vrstev, většinou kluci, protože dívky se snáze vetřou do života nějakému muži. Hodně jich je z dětských domovů, odkud je v osmnácti letech doslova vyhodili na ulici a oni se o sebe neumějí postarat. Život je naučil myslet jen na sebe. Dále jsou to potomci z nefunkčních rodin, kteří se rozhodnou raději utéct. A to vůbec nemusí být jenom rodiny na okraji společnosti. Objevila se mezi námi i klientka – dcera jednoho velice zámožného muže, která utekla z domova, protože si tam připadala navíc, nikoho nezajímala. Rodiče se pak rozčilovali: Vždyť dostane všechno, co si zamane! Co chce ještě víc? Ta dívka v problematickém věku chtěla, aby se jí někdo zeptal, jak se cítí, jak se má. Nebo jsem zažil dívenku, která se podivovala nad bochníkem chleba – nikdy ho totiž neviděla v celku!

Co je na vaší práci nejtěžší?
Musím klientům dát každý den najevo, že nejsem jeden z nich. Já jsem jeden z té společnosti, co se k nim otáčí zády, co si vybral tady být s nimi. Ale také si to mohu kdykoliv rozmyslet a vrátit se ke své rodině, kde se nebudu muset starat o nic. Chci, aby věděli, že každý máme svoje místo ve společnosti, nesnažím se jim nakukat, že se z nich můžou stát ředitelé bank, protože to není reálné.

Kde čerpáte energii k boji s nástrahami ulice?
Mám své zázemí, které si chráním. Chodím do divadla, na koncerty a občas i maluju.

Lze vůbec při vaší práci zažít i hezké chvíle?
Na té práci nic hezkého není, jen můj dobrý pocit, že pomáhám. Když na mě klienti křičí, že mě nenávidí a že už nikdy nepřijdou, snažím se myslet na ty, kterým jsem pomohl a kteří si to uvědomují. Seznámil jsem se například s mladičkou dívenkou, která snášela život na ulici velice těžko, protože jí scházel někdo, na kom by jí záleželo, o koho by se mohla opřít, nějaký přístav. V té době jsem také věděl o několika chlapcích, kteří to cítili stejně. Tak jsem si jí a jednoho chlapce zavolal a řekl jim, že mám brigádu na trhání borůvek – ale je to na vesnici. Poslal jsem je tam – ne spolu, protože když je do něčeho příliš navádíte, nefunguje to. Odjeli nezávisle na sobě na tu vesnici, tam se jim dařilo dobře, protože lidé se jich neptali, kdo jsou a co dělali, ale zajímalo je, že umí makat. Později dostali jinou práci a na konci sezony mi přišel pohled, že na té vesnici zůstanou. Za rok mi přišel pohled s textem: Už jsem …-ová. A letos v létě se za mnou přijeli podívat do domu Šance ukázat mi jejich miminko. To byl opravdu nádherný moment, všem nám ukápla slza.

László Sümegh se narodil v roce 1962 v Levicích v maďarské komunitě. Vystudoval Umělecké zpracování textilu - filmotisk. Na Univerzitě Karlově studoval Analýzu patologických sociálních jevů a na SUR Práci s komunitou a jedincem v rámci oboru psychoterapie. Prošel si profesemi umělce, vizážisty, komparzisty či cateringem, založil a provozuje Projekt Šance, který se snaží pomáhat dětem žijícím na ulicích. Je svobodný, má dva rotvajlery.

Za Šanci čekám kudlu do zad, říká streetworker o dětech ulice, iDNES.cz, 28. prosince 2007, Magdalena Havlíková, Pavla Matějů