.adresář služeb

09 | 01 | 08

bulletin Éthum

Jóó, Jižák!

Petr Syrový:

Jižák má svůj rytmus. Lidi ráno odchází do škol, za prací. Do města. Večer zpět do svých domovů. Někteří ještě vyrazí večer do centra za zábavou. Zpátky posledním metrem nebo 505. Jižák má také svůj rytmus v mezidobí. V noci opilce, pár nočních podniků a taxíky. Přes den mamky s kočárkama a starší lidi na procházce se psem. Ale to už jde mimo většinu obyvatel osmdesátitisícového sídliště. Přirozeně, že nezůstává opuštěné. Jižák má svůj vlastní život. A také každodenní problémy. Vykradené byty, sklepy, auta a sousedy, se kterými se nedá vyžít. Rodiče a děti, kteří si nerozumí. Bohaté a chudší. Zamilované a i ty, kteří tomu už nevěří. Gaunery a poctivce. A taky málo možností, kam si vyrazit. Ostatně televizním generacím to asi příliš nevadí.

Směr: Jižák!

Stojím na peronu metra trasy C. Zdálky už je slyšet hučící souprava. S vteřinovou přesností přijíždí a zastavuje. Nastoupím dovnitř. Ještě není podvečer. Dá se totiž usednout. Rychlostí světla se ženeme na Jižní město. Stanice Opatov. Vycházím po schodech z metra. Vyvalila se nás slušná hromádka a jsme připraveni za každou cenu vystoupat ven. Nezávidím těm, kdož míní naopak sestoupit dolů. Strkanice v mezích slušnosti. Mezi prodejními stánky, na konci řady stojí pomalovaná bouda. Přesně tam mířím. Pro mnohé, kteří procházejí kolem něco nepochopitelného, neznámého. Počmáraná bouda vnucuje otázku co se tam vlastně děje? Nechci teď odpovídat. Doufám, že další řádky Vám to trochu ujasní. Přesto si ale nedovolím odpustit dvě věci. Krátké seznámení a pár vět k textu. Nejprve text. Dlouho jsem přemýšlel, jaký styl článku zvolit. Vypadl mi z toho všeho dumání jakýsi „kočkopes“. Něco mezi reportáží a úvahou. Navíc reportáž seskládám z několika Vstupů, našich návštěv v terénu uskutečněných v různých dnech. Přesto složených v jednu časovou linii – jakoby v jeden den. Jména ulic a osob jsou smyšlená. A co seznámení? Společně s kolegy Dášou a Jirkou (a několika dalšími občasnými dobrovolníky) pracujeme na Jižním městě jako terénní sociální pracovníci, takzvaní streetworkeři. Nesedíme na úřadě a ani v žádné kanceláři. Procházíme ulicemi a hospodami. A také jednotlivými domy, o kterých se tvrdí, že jsou „problémové“. Co si budeme nalhávat. Vandalismus, drogy, krádeže, domácí násilí, sousedské roztržky atd., atd. A osamění. Den za dnem. Bez výhledu dále než zítra. Jenomže vše má své proč. U člověka obzvlášť. I když je to mnohdy pěkně zamotaný. Ale jak se říká: Žít se musí.

Bouda aneb dva v jednom, popovídat a jít.

Bingo pro toho komu secvakla podobnost mezititulku s reklamním sloganem na vlasový šampon. Reklamy nás dnes ovlivňují víc než je zdrávo.

Vstupuji do boudy a vítá mě kolega Jirka. Jako obvykle je tu dřív než já. Není divu. Žije na Jižáku a má to sem, co by kamenem dohodil. Navíc zná to tu od malička. Hlavně lidi, například spolužáky. Nakouknu do deníku na zápisy z předchozích dní. Výšlapy do terénu do „problémových„ domů v ulicích Před pikolou č. 1325, č. 1342 a Za pikolou č. 779. Našli jsme tam v jednom z nich nahoře u strojovny výtahu obal od buchny (výraz pro injekční stříkačku). Zřejmě se tu bere. Ostatně, když to nejde doma. Ve druhém domě bylo nakáleno ve výtahu. Co dodat?! A ve třetím jsme potkali našeho pravidelného návštěvníka (neradi používáme slovo klient).

Tak si tak říkám, jaký to má smysl obcházet jednotlivé domy, šmejdit po schodištích, bavit se s lidmi o tom, že mají oni nebo jejich děti problémy. Ne, nepochybuji o naší práci. Právě rozhovory s lidmi tomu dodávají smysl. Demaskují samotu a někdy i lidství. Na Buňku přicházejí různí lidé. Většinou mlaďoši od deseti let výše. Problémy ve škole, doma s rodiči, není kam jít, není kde bydlet, není práce, shánějí brigádu, samozřejmě někteří berou drogy, znásilnění otcem, zneužívání, legální zdi pro graffiťáky, vyběhávání U Rampy na JM a další větší nebo menší prohřešky, amorálnosti a nedostatky. Výjimkou nejsou ani dospělí, kteří už nevědí, jak dál se svými ratolestmi přerostlými jim přes hlavu. O svých problémech třeba doposud s nikým nemluvili. V práci přeci nemohou říci, že jejich dítě bere drogy a postupně jim vykrádá byt. Upřímně řečeno, sdílené neštěstí, je poloviční neštěstí. Očividně se ulevilo. Dále čtu, že se v jiný den a v rámci druhého programu zaměřeného na závislosti zastavil Ruda, vyměnil 50 buchen a u lékaře s nohou ještě nebyl. Naši návštěvníci jsou opravdu různí. Občas i nějaký ten stážista/-ka vyšší školy sociálního zaměření. A abych předešel spekulacím, drogy se zde opravdu neprodávají, káva a čaj jsou zadarmo a naši návštěvníci (myslím tím zejména ty mladší a neužívající drogy – což není pravidlem) prakticky nepřijdou do kontaktu s těmi, co už si drogu aplikují nitrožilně a tudíž potřebují i jinou formu služeb. Proto také Buňka sestává ze dvou spolupracujících projektů, pracujících pod různými jmény a v jiných časech. Stanice kulturního okraje se více zaměřuje na subkultury mládeže, na to jak a proč žijí, tak jak žijí, co je pro ně charakteristické. A také spíše na nedrogové problémy. Práce, brigády a zprostředkování kontaktu s jiným více odbornějším zařízením. Projekt zajišťuje sdružení Utopia. Oproti tomu Stanice prvního kontaktu (projekt sdružení Eset Help) se čistě zaměřuje na závislosti. S tím je spojená i hodně zjednodušeně řečeno výměna sterilních injekčních jehel a stříkaček. Jsou to dva nízkoprahové a kontaktní projekty v jedné společné boudě. A abych trochu poopravil titulek, je nutné dodat, že nejenom popovídat a jít, ale pokud je zájem, tak i řešit. Popovídat si, je však nutným základem pro vzájemné přijetí.

No a když to nejde, tak to nejde.

Co dům to kupodivu originál

Po dvou hodinách strávených na Buňce vyrážíme společně s Jiříkem a Dášou dále. Vstříc tzv. „problémovým“ domům. Pro nás je to pouze pracovní název, protože v současné době zatím mapujeme a navštěvujeme domy po celém Jižáku. Na základě stížností obyvatel na své hlučné a netolerantní sousedy, na narkomany či na partičky mlaďochů vysedávajících před domem a evidentně se nudícími. Za několik následujících měsíců bychom měli zhodnotit naše zkušenosti pro to, jak řešit konkrétní problémy. Přicházíme do ulice Nevšímavé č. 893. Dům je zavřený. Prozatím jsme odkázáni na to, až nás někdo vpustí do domu. Standardní situace.

Po deseti minutách se nám to daří. Proklouzneme za pánem, věk kolem čtyřiceti. Podezíravě kouká. Neznámí hosté a ještě k tomu vypadají jako pobudové. Říkám si, no jo. V rychlosti předejdeme jeho předsudku a legitimujeme se našimi průkazy zaměstnanců MÚ Praha 11. Tentokrát to zabralo. Obratem vysvětlujeme o co nám jde, proč tu jsme. Z pána vypadne, že už mu byt vykradli, auto také. Předsudek se rázem mění v přirozenou ostražitost. Rozvinula se debata o drogách. A o tom, že v desátém patře jsou problémy se sousedy. Několik rodin se kvůli nim již odstěhovalo. Hlavou se mi vždy honí čínská moudra o tom, že člověk má začít nejdříve sám u sebe. Ale vypadá to bledě. Pán obviňuje společnost a kdejaký ismus, jenom sám s tím nic dělat nemíní. Nu, což. Nastoupíme do výtahu a jedeme do posledního patra. Dům jich má tentokráte 12. U strojovny výtahu jsme při minulé návštěvě našli obal od insulinové stříkačky. Ten jsme také ihned odklidili do našeho mobilního kontajnerku na použité stříkačky. Dnes jsme nenašli nic. Kupodivu čisto. Ba co víc, přístup ke strojovně je opatřen novou kovovou mříží. Je to jasný. Procházíme od shora dolů. Patro po patru. Stěny jsou poškrábané a popsané tagy a různými vzkazy místních děcek. V 9. patře se rozdělujeme u spojovací chodby. Bývají tam sklípky a malá skoromístnůstka, kde občas někdo přespává, močí nebo si píchá.

Tak to je. Domy mají svá území nikoho. Sklepy, schodiště, spojovací chodby a prostory u strojoven výtahů. Jsou to území, která jsou přirozeně nechána na pospas osudu. Mrtvá a anonymní místa. Výborná rejdiště pro děti a všechny ostatní, kteří si nepřejí být vidět. Architekti by potřebovali dostat pořádně do nosu. Příšerná periferní sídliště však nejsou pouze naší vymožeností. Jeďte se podívat na předměstí Paříže. Každopádně je to jako se vším. Do jisté míry je to na lidech a v lidech. Pokud již předem rezignuji, tak ať se nedivím, jak to dopadá. Spoléhat se na něco nebo někoho vyššího se prostě nevyplácí. Je to zvláštní, ale ač je Jižák jeden velký panel (šedivý těsto, jak zpívají hip hopoví Peneři strýčka Homeboye z Jižáku), tak musíme konstatovat, že každý vchod je jiný. Je zde jiná atmosféra viditelná na první pohled. Některé vchody jsou více či méně zdevastované (schody, zvonky, schránky, nadhledy, malůvky a vzkazy, odpadky, vůně domu, bezpečnostní opatření, zamykání, přepažení chodby či zamřížování atd.) nebo je vyloženě cítit, že se lidi mezi sebou více baví, znají se. Před domem mají například zahrádku zatímco jinde si ani nezametou společnou chodbu. Setkáváme se venku před domem. Jdeme dál. Pokračujeme však rozděleně. Dáša s Jiříkem míří do Střediska výchovné péče do klubu pro děcka. Mě čeká ještě jeden dům.

Když se maluje a o kousek dál vykrádá

Je září. Podvečer. Stíny se prodlužují a světlo nádherně zlátne. Přicházím do ulice U hřbitova č. 1999. Vstupní dveře jsou otevřené. Překvapuje mě to. Nestává se to často. U výtahu potkávám paní ve středních letech. Výtah se žene k nám dolů. Nastupujeme. Hmmm, čerstvě vymalováno. Ptám se paní, jak se jí tu žije. Zatváří se rozpačitě, přesto dostatečně zřetelně, abych pochopil, že těžko. Opatrně se ptám proč. Paní odpovídá něco o těch v desátým patře. Snad jsou v tom i drogy. Vystupuje v sedmém. Vyjíždím až nahoru. Strojovna. Čisto. A už mi to došlo. Možná už pro neudržitelnost (asi to vypadalo fakt hrozně a lidi si stěžovali) tu správní firma maluje a vyměňuje linoleum. Dům vypadá čistě a upraveně. Jako vždy po vymalování. Říkám si, jak dlouho to vydrží. V desátým patře jsem nenarazil na nic zvláštního. Zajdeme sem pro jistotu jindy a spíše večer. Vycházím ven před dům a vidím policejní auto. Copak, copak. Došlo mi, že jsou ve vedlejším vchodě. Jdu tam. Dveře jsou nedocvaklé. Vstupuji tam a ze sklepa slyším hlasy. Mezi kójemi jsou vidět dva muži. Policista a mladý muž. Vstupuji jim do vyšetřování a ptám se blbě, co že se to stalo. Policista znuděně odpovídá, že to je tady snad normální, ne? Tentokrát to odnesly kola.

Pár slov závěrem

Dnes jsem se zaměřil více na tzv. „problémové„ domy. Je možné, že v některém z dalších Klíčů bude pro informaci jiné téma. Uvidíme. V úvodu jsem se zmínil o příčinách a následcích. O tom, že situace mají své proč. Těžko se mi přistupuje na paušální hodnocení. Na jednoduché konstatování. Dům, který vypadá jako problémový takový být nemusí. A naopak. A co je to vlastně problém? Jeden dům máme vcelku dobře rozpracovaný. Známe některé lidi a i původce problémů. Zajímavé je to, že i onen charismatický kluk má své proč. A je jasné, že i rodiče mají své proč. Na mysl mi přichází situace, kdy všichni co mohli utéct před problémy utekli. Nemyslím, že je to normální řešení. Nemusím snad připomínat možnost zajít k nám na Buňku a dát řeč.

Upozornění!

Výše napsaným jsem neměl v úmyslu psát o všech možných problémech a dávat zaručené recepty na jejich řešení. Pouze jsem Vás chtěl seznámit s částí naší práce.