.adresář služeb

14 | 11 | 07

bulletin Éthum

Sociální práce se Skinheady

„Jestli s námi máte problémy, vybrečte se“

Wolfgang Welp

Čím může být pedagogika prospěšná v konfrontaci s pravicově extremistickými orientacemi a nápadně agresivním chováním?

Koncem 80tých let vznikl na vysoké škole v Brémách studijní projekt, který měl za úkol vybudovat sociální práci s mládeží. Více méně náhodou se podařilo získat kontakt na mladé skinheady. V okolí jednoho volnočasového centra pro mládež existovala již nápadná skupina skinů, se kterou se mělo začít pracovat z iniciativy Úřadu pro sociální služby v rámci skupinové sociální práce. Byl vytvořen koncept pro práci s mládeží tzv. „Akceptující práce s mládeží v pravicových skupinách.“ Postupně jsou v této oblasti zaměstnáni čtyři pracovníci na plný úvazek a sedm honorovaných sil.

Mladiství nejsou výhradně skini, většina z nich je pravicově orientována, stejně jako určitá část hnutí skinhead. Skupiny jsou zřídka kdy homogenní, většinou jsou složeny z různých a probíhají zde fáze, kde hraje identita být skinem pokaždé jinou roli. Existují skupiny mladistvých, které se pouze krátkou dobu cítí být skiny a chovají se podle toho, u ostatních se stává příslušnost k hnutí skinhead životním mottem.

Seznámení

V počáteční fázi práce se skupinami a streetworkeru se skiny jsme se zmítali mezi fascinací být něčím zvláštním a pocitem nejistoty. Chyběly nám odborné zkušenosti, které by mohly garantovat alespoň částečně jistotu našeho počínání. Kromě několika projektů z oblasti práce s fotbalovými fanoušky jsme neměli absolutně žádné zkušenosti v sociální práci se skinheady, ze kterých bychom mohli čerpat. Celou situaci ztěžovalo i to, že „problém“ existence (pravicových) skinheadů byl označen jako marginální a stal se tím pádem středem zájmu policie a justice. Současně s tím eskalovaly konflikty v různých městských čtvrtích a rozrůstalo se násilí mezi skiny a jejich rivaly. Bylo nutné zaujmout k dané situaci postoj a začít jednat.

Nejprve šlo o to dostat se se skiny do kontaktu a vybudovat nějaký vztah. Pozoruhodné v dané situaci bylo to, že se některé skupiny pokoušeli už dříve sehnat prostory, ale doposud se jim to nepodařilo. My jsme hledali mladistvé v jejich „obývácích“, což byl jednou betonový ping - pongový stůl, jindy parkoviště za supermarketem nebo elektrický rozvaděč (vhodný k odkládání prázdných lahví). Když se nám podařilo na jednom takovém místě zastihnout víc než 12 - 15 skinů, ptali jsme se sami sebe, zda před námi stojí smečka vlků nebo parta strašpytlů. S typicky machovským stylem se zde totiž neochvějně flusalo na zem, škrábalo na koulích a mezitím vším se pohrávalo se slovy jako „píča“, „Obersturmbannführer“.

Návštěvníci (SOZIS) byli sice naprosto ignorováni, na druhé straně jim však nebyl vstup zakázán. Přítomno bylo i pár dívek, které jak jen nejlépe mohly se snažily ztotožňovat s vládnoucím stylem. Alkohol tekl proudem a hod pivní flaškou do dálky patřil k nejoblíbenější zábavě.

Tito mladiství nebyli zosobněním fašismu. Chováním typickým i pro ostatní mladistvé si vzájemně dokazovali, jak umí překračovat normy a porušovat dané hranice. Násilí hrálo vždy velkou roli, bylo ale pro naši klientelu tak normální, jako je pro ostatní skutečnost, že Země je kulatá a nikoli placka.

„Jestliže s námi máte problémy, tady je můj kapesník, uděláte nejlíp, když půjdete domů a vybrečíte se z toho.“

Akceptující práce s mládeží - možná cesta?

Akceptující práce s mládeží, která se orientuje především na skupiny, vstupuje do „obýváků“ mladistvých, provází je při jejich každodenních starostech a není odkázána na to, aby vyjasňovala, poučovala nebo dokazovala zralost dospělých, ale snaží se brát mladistvé vážně, akceptovat je a přibližovat se jejich světu. Metodiku (i když často subtilní) dokazování moci ze strany sociálních pracovníků (svazek klíčů na opasku u kalhot v centru pro mládež) prokoukli mladiství většinou velmi rychle a reagovali odpovídajícím odmítavým postojem.

Základem akceptující práce s mládeží je jejich životní situace a ne nějaké dodržování školního řádu. V akceptující práci s mládeží nejde o exquisitní speciální pedagogiku, nýbrž o doprovod při problematickém utváření způsobu života.

Aby sociální pracovníci nepadli do role „potřebných idiotů“, musí být stejná tolerance ze strany mladistvých věnována i jim, aby se tak mohla vytvořit základna pro vzájemné rozhovory a výměnu názorů.

Pravicová orientace je jen u velmi mála mladistvých výsledkem promyšleného politizování, spíše jde o následek toho, jak se vyrovnávají s již prožitou mocí a negativními zkušenostmi. Právě takoví mladiství, kteří nejsou schopni se zcela přizpůsobit nárokům, které jsou na ně kladeny, si vytváří obranný mechanismus. Subkultury mladistvých jsou jasným důkazem toho, co se děje ve všeobecném podvědomí společnosti.

Akceptující práce s mládeží představuje v této souvislosti práci, která:

• na sebe nebere rozpory pravicově extremistických projevů, nýbrž se snaží příčiny adaptace pravicových myšlenek v životních souvislostech mladistvých,
• se orientuje na subjekt,
• ponechává prostor pro adekvátní rovinu komunikace,
• neodsuzuje paušálně slovní vyjadřování a postoje mladistvých a neznačkuje je podle toho.

Vycházíme-li z toho, že pravicově extremistické fenomény nepovažujeme za nakažlivou nemoc mladistvých, nýbrž jako reakci na životní podmínky, spočívá centrální přístup akceptující práce s mládeží v tom, že vidí formy subjektivního vítězství ve formě vnějších postojů mladistvých.

Rozhovor s mladistvým vyžaduje neustálou autoreflexi. Zdaleka nestačí glorifikovat občansko-demokratický systém hodnot a ostatní odsuzovat jako sociálně defektní. Pravicově orientovaní mladiství se sice pokouší na jedné straně zlikvidovat občanský kodex, na straně druhé ho ale potvrzují v jiných souvislostech. Tak např. není ztotožňování se s „národností“ výplodem pravicové mládeže, zároveň je ale „povýšení“ národnosti chápáno jako její ústřední problém. Kolik nacionalismu je tedy povoleno? Existující praxe zahraniční politiky (např. při azylovém zákonodárství) posiluje a potvrzuje pravicově orientované mladistvé v jejich názorech, že je pro každý národ vymezen určitý životní prostor a pouze do něj národ patří. Kriteria „třídění“ v zahraniční politice se kryjí s rasistickými představami o „užitečnosti a prospěšnosti.“ Tím pádem se mladistvým potvrzuje jejich teorie odmítání cizinců a všeho „cizího“ a sklouzávají velmi rychle k realizaci toho, co je zaklauzulováno v politice a sice „Ausländer raus.“

Pravicově orientovaná mládež zastupuje ideologii „práva silnějšího“, zároveň ale kritizuje státní monopol násilí, který podle jejich názoru „cementuje“ sociální nespravedlnosti. V hlavách většiny pravicově orientovaných mladistvých zůstává ideál intaktní rodiny, jejich vlastní zkušenosti s rodinou tomuto ideálu však často neodpovídají.

Tyto a jiné rozpory je nutné v akceptující práci s mládeží zachytit. V praxi se stále častěji ukazuje, že mladiství si přejí a vyhledávají někoho ochotného k rozhovoru, neboť vzory chování a identity, které mladiství nabyli v bezprostředních podmínkách svého okolí, se u nich mohou úspěšně odrazit jen v případě, existuje-li propojení s jejich všední realitou.

Právě při styku s pravicovou mládeží nemůže a nesmí jít o jejich značkování nebo zapojování obranných mechanismů. Společné praktické kroky jednání musí umět mladistvým objasnit „závislé“ a podle pravidel „zazděné“ životní perspektivy a nabídnout možnosti jiné - možnosti, které jim zprostředkují kontrolu nad jejich životními podmínkami. K tomu je zapotřebí dát prostor k vyjádření jejich přání, potřeb a zájmů a dát jim rozpoznat cíle a cesty k jejich realizaci.

Důležitou součástí akceptující práce s mládeží je akceptování jejich stylu. Ne snad proto, aby se mladistvým „dalo za pravdu“ nebo se tito nějakým způsobem potvrzovali, ale proto, aby se mohla vytvořit společná základna pro rozhovor. Praxe, která je cílená proti vyčleňování a diskriminaci, v konkrétní práci s mladistvými nemoralizuje zdviženým ukazovákem, ale snaží se věnovat tématům a otázkám, které mladistvé bezprostředně zajímají. Touto cestou, lépe řečeno touto oklikou mohou být pojmenovány potřeby, přání i utopie jejich životních situací. Touto cestou se nechá také vypozorovat, že i když nejsou postoje mladistvých jim osobně prospěšné, působí nadmíru samostatně a vyrovnaně. To může být vzájemně propojeno i s difusním znechucením ze života. V čem vězí nechuť, strach a emocionální vyprahlost? Jaké společné kroky jsou myslitelné a realizovatelné?

Pouze v kontinuitních pracovních vztazích, v atmosféře vzájemné důvěry a tolerance se dá nalézt odpověď na výše položené otázky.

Vymezení hranic

Otázka po vymezení hranic akceptující práce s mládeží se dostavuje tehdy, když sociální pracovníci nejsou připraveni dále sdílet, přihlížet a trpět řeči a chování mladistvých. Vymezování hranic může sociálního pracovníka zaměstnat naplno a „problém“ se pak automaticky přesouvá do rukou policie a justice.

Z naší praxe jsme vypracovali následující záchytné body. Hranice by měla a musí být vymezena:

• v případě, že má člověk pocit, že už to dál nemůže vydržet, že není schopen spolupracovat a nebo přihlížet dané situaci (tento pocit nemusí být bezpodmínečně rozumově definován) - 20. dubna, v den Hitlerových narozenin, někteří z našich skinů patřičně oslavovali. 19. dubna vyhledali mí kolegové a já skupinku na jednom válečném pomníku. Oproti našemu očekávání byli všichni „narvaní“ ve fašisticko-skinheadských stejnokrojích, což obvykle nedělají. Příležitostí k tomu bylo přeložení „oslav“ z bezpečnostních důvodů o den dříve. Netrvalo dlouho než se pár „velikánů“ neonacistické scény začalo předvádět. Nám nezbylo nic jiného než se od nám známé skupiny distancovat, dát najevo náš nesouhlas a odejít.
• v případě, že se dá předpokládat tělesné nebo hluboké psychické zranění - Skini vyhlásili generální mobilizaci po tom, co byl jeden z jejich skupiny napaden mladistvým cizincem. Jejich úmysl byl jednoznačný a dala se předpokládat pouze jediná možná cesta „nápravy“. Obrovská potupa naprogramovala už dopředu vyhrocení celé události. Situace začínala být velice nebezpečná, takže jsme informovali policii a zároveň to mladistvým oznámili. To vyvolalo nejprve vlnu nenávisti na SOZIS, s postupem času to ovšem mladiství začali brát, neboť se tím vystříhali zraněním a hlavně obžalobám, které by je jinak neminuli.
• v případě, že hrozí použití člověka jako nástroje ke krytí nebo podpoře pravicových aktivit - Jedna skupina, se kterou jsme měli co do činění, se vyznačovala dvěma zvláštnostmi
• slabost pro národně revoluční myšlenkový proud
• mladiství sami sebe nazývali skiny, ale nevypadali tak

Prvním vysloveným přáním mladistvých bylo zřízení. Velmi brzy vyšlo však najevo, že mladiství ví přesně, jak takové prostory získat a co by se v nich mělo odehrávat. Orientovali se na organizovaná práva, která na podobných místech prosazovala „hnědou“ politiku. Dodnes žádný podobný neexistuje.

• v případě, že se tolerance dostane do „jednosměrné ulice“, tzn. že sociálním pracovníkům není dán prostor ze strany mladistvých realizovat své představy a ukázat svá měřítka - Pokud dojde k diskusi na názor na svět, brání se mladiství často tím, že verbálně a fyzicky provokují. Aby tento disput nenabyl charakteru bitky, ze které může vyjít jenom jedna vítězná strana, je vhodné na tuto rovinu raději vůbec nepřistupovat.
• v případě, že je požadován kamarádský přístup, který ale neponechává prostor vymezení role sociálního pracovníka - Téměř jako rituál se opakuje výzva mladistvých, abychom šli společně „kalit“. Mladiství spojují s tímto pojmem představu, že by se SOZIS mohli nechat přemluvit a potom k nim konečně patřit. Podobných situací je v naší praxi bezpočet, ke sbratření však zatím nedošlo.
• v případě, že se problematické chování stane stále se opakujícím rituálem a sníží tím pádem hranici tolerance - „Byl jsem na mraky, už si na to nepamatuji“ je jedna ze standardních omluv za násilné chování. Pokud se toto opakuje - a nebývá to právě ojedinělý jev - musí být tematizována problematika požívání alkoholu. Ze strany sociálního pracovníka nesmí být toto chování tolerováno.
• v případě, že je zamýšlena cílená propagace pravicově extremistické politiky - Televizní štáb televize RTL oznámil, že by chtěl natočit reportáž o mladistvých, jejich politických názorech a násilném chování. Před kamerou začali mladiství bez ostychu provolávat pravicově radikální hesla a ukazovat různé zbraně. Televizní štáb byl očividně šťastný, my jsme se od všeho distancovali.
• v případě, že částečně nebo úplně vymizely formy typické pro hnutí mladistvých - „Staří“ skini jsou sice vztyčnými body pro mladší generaci, obzvláště pak, je-li jim připisován určitý mýtus, pro nás ale nemohou být vzhledem ke svému věku a životním zkušenostem těžištěm práce.
• v případě, že je práce s mladistvými organizována do skupin - V jedné skupině skinheadů nám opakovaně kladli otázku: „Kdy už s námi zase konečně něco podniknete?“ Zde se projevil přechod od každodenního společenství ke klasické práci ve skupinách. Tematizovali jsme tuto situaci a dospěli k závěru, že práce ve skupinách zanikne, protože si mladiství stanovili nové jiné priority.
• v případě, že mladiství tíhnou opakovaně k drogové závislosti a delikventnímu chování - Mnoho bývalých starších skinheadů, kteří si před časem rádi vyřizovali účty s Junkies s odůvodněním, že jsou tito lidé asociální a konsumování drog není „německé“, se nyní ocitá ve stejné situaci. Došlo k výměně scén, kde pravicově extremistické pozice už nehrají žádnou roli.

přeložila Eva Chroustová (Éthum 19/97)