.adresář služeb

10 | 02 | 09

StreetWork.cz

Rozhovor se Zahradou na zahradě, část 3.

Tento rozhovor vznikl na jaře roku 2008. Přijel jsem do Pardubic vlakem, k Michalovi do jeho zahradního domku jsem přišel pěšky. Michal uvařil čaj, sedli jsme si na verandu, zapálili cigáro a zapnuli diktafon. Nakonec jsme mluvili určitě více než 4 hodiny. Toto je třetí část rozhovoru.

ASOCIÁLOVÉ A SÍTĚ

Asociálové v profesi, o kterém se hodně povídalo, chceš to "sprovodit ze světa" nebo k tomu něco říct?

Já mám radši alternativní koncept Klímův, socializovaného asociála. Připomíná mi to ještě jednoho staršího autora, Matouše Řezníčka. Když jsem ještě pracoval na okrese, tak jsem měl tu výhodu, že nikdo nevěděl, co mám vlastně dělat, a já to taky nevěděl, tak jsem si mohl půl roku číst za státní peníze. Vždycky se mluvilo o resocializaci, Já resocializaci považoval za nemravnost. Řezníček místo toho navrhuje alternativní socializaci, což mi bylo sympatické. Abys mohl nahlédnout nad vztahy a souvislosti, tak se musíš dostat nad kontext. To je to dobrodružné - nutně musíš být trochu asociál nebo dissociál. Ta socializace toho asociála, je přesně to, když se cestou pralesem vzdaluješ své kultuře, v antropologické metafoře. Když u cizího kmene nalézáš ty podobnosti, které Tě přivádí zpátky k tvé vlastní kultuře, k fungování k ní, k tvému kmeni, obohacují Tě, ukazují ti tvoje místo, tvoje role a umožňují ti přispívat zpátky k rozvoji. A aby taková cesta byla možná, musí být nutně dost tvořivá... Aby byl pracovník dobrý a kvalitní, musí být jeho úloha hodně tvořivá. A tvořivost souvisí s pochybnostmi. Ne s nějakou neurotickou nespokojeností . Jestliže jedna z definice je, že usilujeme o změnu, tak bychom měli tušit, jakým směrem by ta změna měla jít, a to nejen na individuální úrovni, ale i na úrovni sociálního kontextu. A jestli že to nevíme, tak těžko mohu podporovat, usilovat vyvolávat nějakou změnu.

Z tohoto důvodu jsem hrozně stál o to, aby byla Šance pro Tebe měla jasně vydefinováno, jak se vztahuje ke komunitě. A máme s tím spoustu problémů, protože se to blbě financuje, ale zkrátka jsme si s tím původním týmem kreativců, kteří se už nyní vytrácejí, vymysleli komunitní program. Protože jsem si říkali že všechno může být - individuální práce s klientem, kluby, podpora aktivit, zvyšování sociálních kompetencí u klientů - fajn, všechno se to tam vejde. - ale jak to udržet a jak to kotvit do kontrétní živé reality? Jestliže řekneš toto A a nechceš vidět, jak "ti to osetý pole rozjezdí nějaký bucci na motorkách", tak musíš říct i B. B souvisí s tím, co se schovává pod PíáR, dobrovolnictví, zlepšování komunikace... Myslím, že to zodpovědné programy nutně čeká, a sleduji organizace, které to takhle dělají. Třeba Proxima, která je mi hodně sympatická, že to staví jako stavebnici pro konkrétní komunity. A tím, že vstupuji do komunitního pole, tak už tím vyvolávám změny v síti. Každá síla má protisílu, může přijít zpětná vazba. A pak se lidi nemohou divit, že dostanou pro dobrotu na držku. Dělají něco s dětmi, ty děti začnou mít nějaké oprávněné požadavky, a oni je nemají kam nasměrovat, protože nemají žádný partnery v síti. Myslím, že to zodpovědné programy nutně čeká...

SYSTÉMY, TABULKY, SCHÉMATA

Systémy, strategie, plánování, schémata, to jsou věci, který hodně děláš, přemýšlíš. Spousta lidí si dělá srandu: Zahrada už zase plánuje, dělá tabulky a schémata ve Wordu... Můžeš tenhle rozměr Tvé osobnosti vysvětlit?

Za mně to má 2 rozměry. Ten osobní existenciální je děsivý. Plánování ve svém důsledku způsobuje, že si vytváříš iluzi (a je potřeba ji neustále a znova zpětně rozbourávat), že víš, co bude za pět let a tím si zkracuješ život :-). Protilék proti tomu je, že plán je živý organismus, je to záměr. A zároveň má plán velmi morální rozměr: Plán je obrana. Teď například evropský peníze vytvářejí iluzi, že je tady obrovský balík peněz, který je potřeba prostě využít, protože když se nevyužije, tak ty prachy prostě schnijí a promrháme životní příležitost.Ty podniky, který jsme mohli postavit a být tam odborní ředitelé prostě nebudou.

Ty účty, který jsme mohli mít plný peněz nebudou...

...a ten plán, pokud je dobře postavený, tak je sérum proti této situaci a prostě říká NE. Zabraňuje tomu, že např. když pracuji se seniory, tak protože se to do evropského programu rozvoje lidských zdrojů nevejde, tak to přeměním na program pro seniory ve vyloučených komunitách a zdůvodním to tak, že bez babiček a dědečků nebude mít kdo hlídat děti, a matky budou ještě více vyloučené... Každý kreativní projektový manažer je schopný to nakombinovat, známe to. Plány dělají to, že si můžeš určovat priority, jsi si vědom sil, máš nástroje, rozhodovací klíče, znáš hranice. Brání to pažravosti.

Já vím, že s tím lidi otravuju, taky od toho ustupuju, snažím se najít techniky neviditelného plánování.

Když děláš dobrý průřezový evropský záměr, tak se mrkneš do strategického plánu, rozplánuješ to do akčního, můžeš to udělat sám.. Tedy je dobré udělat strategický plán dohromady. Když se plán sestavuje, tak je to defacto dobrý vnitřní komunikátor, tím jak to lidé říkají, tak se ladí, a nemusí se učit přitom poslání nazpamět, jen to cítí...

Když s tím pracuješ, tak si vezmeš, cos sis rozplánoval a prostě to tam vložíš, do té excelové tabulky.

Revizi děláš tak, že se prostě podíváš, a řekneš si: "tohle jsme udělali, tohle jsme neudělali, a tohle jsou zajímavé rozvojové směry, které se buď do nějaké grantové výzvy vejdou nebo nevejdou. A nebo to naopak utlumíme: „Letos to vypadá na suchý rok, tak prostě nebudeš sít rýži.“ Já plány vidím jako živý hezký nástroj vnitřní komunikace, srovnatelnosti navenek, určité setrvačnosti. Plán zabraňuje třeba i problémům s fluktuací.

„Když koně vědí, a kočí se ožere, tak ten zbytek cesty, posledních šest kilometrů od hospody domů dojdou.“ Normálně, když jdeš do kopce, a je to fakt těžký, tak si prostě vybereš cestou nějaký kámen, a řekneš si, že až tam dojdeš, dáš si cigáro...

Naučíš se přemýšlet o strukturách a ve strukturách. A je to taky obrana proti strachu. Lidská mysl je udělaná tak, že úkoly, které před námi stojí, vidí často děsivě, a plán ti to rozdělí, nakrájí „jako řízek“ a je to hodně úlevný, uvidíš to v perspektivě. Mně hodně baví, a vidím to jako zkoušku kvality plánování, když se do plánu podíváš za rok, a ono to sedí.... Když je to dobře naplánovaný, tak se to fakt děje.

A jinak mezi náma, ať si každej dělá co chce...

Pojďme letem světem probrat, co jsme ještě nestihli.

CHRUDIM

Michal Zahradník jako sociální asistent na Okresním úřadě v Chrudimi, rok 1993… co tě napadá?

Nedávno jsem si na tu éru sociálních asistentů vzpomněl, a říkal si ke svému překvapení, to ještě někde je. Já tehdy potřeboval nějakou práci, abych dostal prachy, protože jsem měl druhý dítě, taky jsem potřeboval relativně volnou pracovní dobu, protože jsme jezdili s divadlem do ciziny, a taky aby mě trochu bavila. Normálně jsem potřeboval nějakej šolich. Sociální práce mně bavila. Navíc mám ještě vadu, mám nějakou tu lehkou mozkovou…, že pokud ty věci nevymyslím sám, tak jim nerozumím, proto se mi blbě studovala vysoká škola, já si tu historii, ty knihy co se lidi učili nazpaměť, já to musel celý přespat na lístečky a vymyslet.

Kolik nás tehdy sociálních asistentů bylo, asi 8 až 12, jezdili jsme na koordinační schůzky na MPSV. Bylo tam pár zajímavých lidí - Staníček, Petr Syrový, ten kluk z toho Mostu co umřel na rakovinu. A já, protože jsem o tom moc nevěděl, ale už jsem měl zkušenost, že se vytváří taková mlha, že někde se to ví, je to napsaný, ale oni ti to nechtějí říct, ale ono je to většinou tak, že nic se neví, a je potřeba vymyslet…

To jsem taky zjistil…

To já věděl. On mne tehdy Ondra Žežula viděl, jak se bavím s děckama a vybral si mne jako osobu, která má důvěru mladých v Chrudimi. Já tehdy na to měl energii, chuť, četl jsem si Řezníčka, něco o prevenci, a měl ty pedagogický zkušenosti z fildy a mohl jsem experimentovat za státní peníze, např. otestovat metody sociometrie asi na 30 školách. Hejtmanem okresního úřadu byl Ondra Kudrnáč, se kterým jsem se poznal za převratu, on byl bubeník, potkali jsme se v Občanském fóru, on vozil do centra Pardubic ty podpisový archy. Při žádosti o zaměstnání mne potkal, řekl „Ahoj, to seš ty“, tykačka, a blbě to definoval, řekl: „Do prvního průseru“, ale nedefinoval, co ten průser je.

Ale pak už to nešlo, přišla byrokracie, hranice se hrozně zužovaly, zavedly se píchačky a já si uvědomoval, že to není systémový. Já tehdy měl definovanou populaci:“ Nezávislá chrudimská scéna, to tehdy tak bylo, ty partičky spolužáků, někdo byl pankáč a někdo skin… ale to co je spojovalo, že byli nezávislí, to slovo „independent“.

Tehdy si vlastně bylo možný vybrat ze všeho co je ve světě jakoukoliv identitu, …

Dělat terén tehdy znamenalo asistovat aktivitám těchto skupin - asistovat lidem dělat nezávislej festival, makat tam s nima, vybírat si z toho problémy, vyjednávat mezi těma skupinami, čas od času se „infiltrovat“ do partičky kindrskinů, což bylo hrozně snadný, protože bylo všechno dostupný, do toho tam vznikal rockáč, já tam dostal cimřičku. Každopádně jsem si dal limitu to dělat do chvíle, kdy hranice mi znemožní to dělat tak, jak je to poctivý, navíc po mně chtěli školení na 3 týdny v Benešově a tak.

Moje zkušenost je taková: Klobouk dolů MPSV, nakonec se to povedlo, uválcovali kousek cesty, legitimizovali některé pracovní postupy na úrovni ministerstva. Vidím ale stále, že dělat tuhle práci z úrovně státní správy je problém. Úřad má zkrátka jiný rytmus. Můžeme spolupracovat s OSPOD, ale jsme jiní. Myslím, že nízkoprahové programy čerpají z filosofie práce neziskového sektoru.

Když mluvíš o Chrudimi, tak myslím, že bys měl říct i něco o Šanci…

No o Šanci. Já to nerad říkám, protože jsem teď ten ředitel. Ale ne přímo Šance. Chrudim. Teď se to už úplně neví, že např. ČAS se zakládal v Pardubicích, ale dělali jsme to z Chrudimě. Šance byla vždycky líheň zajímavých lidí a Chrudim je zkrátka zajímavá bašta oboru, stejně jako je Proxima, v komunitní práci to zase nikdo neodpáře Táboru…

My jsme teď udělali brainstorming na hodnoty… Šancovský hodnoty… Lidi brainstormovali, já to srovnal do tabulky, a zespod od lidí z týmu vylezlo 5 hodnot. Vylezla tam otevřenost, tvořivost, vylezla tam spolupráce, odbornost, a nakonec tam vylezla…uměřenost, termín, který mne velmi potěšil. V rozměrech znalost svých hranic, znalost hranic pracovník x klient, záměrný omezování rozvoje nebo řízení rozvoje, my jsme potom vůbec začali škrtat z poslání slovo ROZVOJ.

Ta moje úloha odborného ředitele… Já nejsem tahoun, já jsem spíš kreative a potřebuju dotahovače. Teď jsem se učil ředitelovat a nyní vím, co asi nepůjde. To je to, co jsem se na tom naučil. Tu roli asi mohu hrát, ale nejsem sám před sebou příliš přesvědčivý. Věci si sám před sebou relativizuji, vidím je v širokém kontextu, pro lidi nejsem srozumitelnej. Ten prostor, který dávám lidem je větší, než mohou naplnit a jsem samozřejmě neukázněnej. To že se musím nutit do nějaké kázně, mi na jednu stranu dělá dobře a na druhou stranu mne to omezuje. Teď si myslím, že jsme ve fázi, kdy směr a rozměry budoucího díla jsou jasné, tři nastavený programy (sociální, aktivizační, komunitní), představme si to jako koncept služeb z jedné ruky. Je tu vííce směrů vstupu, kudy se k nám klient může dostat, aniž by měl pocit viny. Ta vize je srozumitelná, obhajitelná odborně i donátorsky. Je ale potřeba, aby se tam objevil nějaký správce, který je schopen a ochoten to spravovat.

Vize Šance je taková, že by si chtěla udržet flexibilitu, konzistenci, vnitřní logiku, vyjít z tradice jakési bašty, a sílu vidíme v tom, že ne jako spousta rychlokvašených organizací obsadit kraj službami, ale vytvoříme komplexní systém služeb jako model, který budou moci sloužit jako příklad k aplikaci. Takovou stavebnici služeb pro lokality, stavebnici jako MERKUR Šance pro Tebe :-D pro nízkoprahové služby. A nebránit se, ať je zákon taxativní jak je, když se např. objeví v Chrudimi nějaká skupina NEmladých ovlivňující mladé, tak na ni nastavit program. Např. teď je v Chrudimi skupina bezdomovců, která ovlivňuje mladý lidi, tak proč se nepustit do práce s nimi.

To co nám zůstává jako princip, přikázání Šance je nízkoprahovost (časová, prostorová, psychologická) a zaměření na kvalitu, provázání a flexibilitu. A to by mohl být můj vklad do toho oborového.

KÁČKO V PARDUBICÍCH

Uživatelé drog a Tvoje práce s nimi…

Dostal jsem nabídku, protože v pardubickým kraji nebyl žádnej HR program, KHK (Klub Hurá Kamarád) si na to myslelo, tak mně oslovili, byla to pro mne výzva. Mně (hlavně po první Letní škole HR - 1998) to zaujalo. Říkal jsem si, že to je hrozně zajímavý pole, šance naučit se vydefinovávat si věci, někam to ukotvit, poskytovat strukturovanou službu. Drogy tehdy byly ten vlak, kterej už jel, ale pomalu se rozjížděl, šlo do něj naskočit. Tehdy nebyla metodika, mohl jsi přijít s něčím, co ti relativně silní poskytovatelé integrovali. A také se pouštělo know-how, bylo to dostupné.

V Pardubicích to docela fungovalo, přispěla tomu Lukina (Markéta Lukáčová), která měla kvalitu poradenského pracovníka, bylo možný se od ní hodně naučit a já a Tomáš (Tomáš Žák) jsme tam dali svoje vklady, vzájemně jsme se učili od sebe.

KONTAKTNÍ PRÁCE

Tvoje lektorování a rozvíjení tématu Kontaktní práce?

Já vždycky jdu nejprve do kontaktu emočně. Potkal jsem se s něčím, co mě vzrušovalo. Protože je to nedořečený, třeba proto, že se to nevešlo do semináře, nebo že lektor v tom není až tolik zorientovanej…

Což se stává docela běžně… :-)

Takže potkal jsem se s něčím, co mě vzrušovalo, a protože jsem blbej, tak jsem měl potřebu to dokončit.

A protože jsem blbej v uchopování hotových věcí, tak si to musím rozkouskovat, a poskládat si to sám. A tak jsem se dostal ke kontaktní práci.

V I. půlce 90. letech jsme o tom hodně přemýšleli, se mnou v kanclu seděl Ondřej Žežula, hulil a říkal, jak tomu budeme říkat, aby tomu rozumněli… a padaly ty termíny: „Spolubytí“, „zúčasněné pobývání“, znáš to, jsem vlastně trochu básník, vědomý zachazeč s jazykem. A mně to začalo zaklapávat.

No a tehdy Klíma s Alenou (Vosáhlovou) čerstvě zasažený Gesstaltem, a taky Dan Šimek, syn Tondy Šimka, s nimi jsem o tom mluvil a naslouchal.

Když jsme s Alenou dělali ty první věci, protože Klíma už to nechtěl dělat a Alena to chtěla dělat s někým, tak zakázka na mne byla taková, že já tam byl za toho z divadla, za práci se skupinami, kdo tam dělá ty imaginace, ty pohybový a dotykový věci.

Já jsem některým Aleniným věcem nerozuměl, tak jsem si to dál posouval. A byl jsem překvapen do schůzce v Hradci (rok 2006), do té doby jsem myslel, že jsem v názoru kontaktní práce sám, že nejde jen o metodu, ale jde o základní naladění, nastavení.Byl jsem nadšenej, když to tam říkali všichni. Pro mne to je vlastně taková logická syntéza zkušeností z mé osobní stránky: - mého filosofování, zenovomeditačních věcí, poesie, divadla…

Co se týče oboru, asi bych lhal, kdybych neřekl, že je na místě, aby bylo více kontaktní práce. Že je to sérum proti instrumentalitě tý služby, ztrátě fantazie, rutině. Já vůbec nechápu, jak může někdo dělat něco, co jej nebaví, já bych tam nemohl chodit.

LIDÉ V OBORU

Chtěl jsem se Tě zeptat na lidi, od kterých jsi rostl, lidi, kteří s Tebou rostli, lidi kolem tebe v profesi.

To patří ke každýmu vznikajícímu oboru, nechci to ploštit... ale koneckonců kdo má tyhle věci říkat...od Klímy by to znělo moc sentimentálně, Staníček... ten je na to moc velkej tvrďák. Myslím, že to není nic, z čeho bychom se měli zbláznit, jak je to výjimečný. Ale jednoduše, jak ten obor vznikal, vytvořil hrozně hezkej prostor pro společný růst a pro přátelství. A to je pro mne lakmusový papírek, jestli je ten obor a jeho vývoj zdravý. A normálně nám to plní potřebu kotvit, někam patřit, mít tam místo, stejně jako naši klienti. Proč ne, je to základní lidská potřeba..

Hodně hezký fenomén byl, že ty první kurzy a výcviky (který lektoroval Petr Klíma) ještě nedělaly ty velký lidský přátelství, dělaly jen pracovní koalice, to je stejné jako výcviky nyní. Ty děcka na těch kurzech nyní se rádi vidí, ožerou se spolu... Ale to velký přátelství udělal třeba až ten náš supervizorský kurz. Stejně tak jsem četl, že to bylo s prvním SURem. A ono to souvisí s nějakou zralostí, a se schopností oddělovat pracovní a osobní. Jsem za to životně hodně vděčný.

A něco o tetě... (Ptám se na Evu Vernerovou (dříve Kinclovou), která s Michalem lektoruje výcviky Kontaktní práce, jako lektorský tandem bývají označováni „Teta a strejda“).

Co nás spojuje je, že Eva je svým způsobem zvědavá a dobrodružná povaha, s kulturním přesahem. Šíleně profesně vyrostla, nejen díky výcvikům, ale hlavně s tím, že pracuje s psychotikama. Baví mne, že nedělá v oboru, má zkušenost s těžkým věcma. Když se v NZDM objeví někdo jen trochu cinknutý nějakou atakou, tak všichni couváme a říkám „Blázen“!!!

Eva je ochotná experimentovat, vstupovat do dialogu, říkat „Teď nám to tam nějak, pojďme …“, prostě je to proces. Mně by to nebavilo, kdybych to dělal s někým, kdo kouká na hodinky a říká „Tak už máme pět minut dělat aktivní naslouchání“. Baví mne, jak je poctivá v tom lidským…

Je málo kolegů, s kterým když děláš dlouho, tak si nelezeš na nervy. I když si lezeš občas do zelí a máš tendenci se terapeutizovat. Je málo kolegů, se kterýma, když děláš dlouho, tak tě nezačnou opravovat, lízt ti do zelí. Občas mně sere, protože zjednodušuje. Občas máme oba chybu, že předpokládáme, že když si s někým rozumíme, tak si rozumíme vždycky. Někdy se přestáváme poslouchat, ale oba se podporujeme k tomu lepšímu z nás a to je hlavní.

Vzkazy, volné myšlenky…

Víš, co jsme vůbec neřekli, a to není vzkaz. Tuhle jsem si vzpomněl na Časovanou Botu. Taková reflexe, která nezazněla. Že se to vlastně podařilo, začíná to být prestižní věc. Málokdo ví, že to je jeden z vtipů, který jsme vymysleli spolu ve vlaku, jako že podráždíme naši kolegyni Vosáhlovou, tak jsme z ní vymámili tu botu, abychom jí ji obřadně vrátili. A spousta věcí tam vznikla jako zpola vtip. Dojatý Klíma na koncertě Tří sester, to jsem si nemyslel, že se toho dožiju.

A jinak vzkazy… normálně… Radujte se a množte se!!!

Já ty vzkazy napsal asi do červenočerný.. Nespoléhejte na to, že když se ráno probudíte, že jste ten stejnej, jako den předtím….

A ještě jeden vzkaz. V mnohosti a v pestrosti je síla. Sere mně, jak se hádáme, jestli to nebo ono pod takovým nebo takovým. To co je spojující je kontaktní práce, vytváření kontaktních rámců a zůčastněný bytí. A jestli to má víc rysů sociální práce, pedagogiky, antropologie, pokud je to opřený o konkrétní lidi v konkrétním čase, tak to je šumafů…. A je jedno, jestli se to vleze do grantovýho schématu toho či onoho, do takovýho, nebo onakýho zákona, to by nás nemělo až tak úplně zajímat a zaměstnávat. Vždyť „klíčovej příjemce“ toho co děláme jsme vždycky my: ten kterej konkrétní klient - člověk a já/pracovník - člověk, okolnosti se budou měnit … svět se nezboří… ale já a ty zůstane.

Díky za rozhovor

Aleš Herzog

• Rozhovor se Zahradou na zahradě, část 1.
• Rozhovor se Zahradou na zahradě, část 2

.